ESEJ: NEBUDU SE SMÁT

Píše se úterý, dvacátého třetího ledna léta páně dva tisíce dvacet čtyři , třináct hodin a dvacet minut a já, spolu s mými přáteli, sedím u stolu v jídelně, budovy školy ve Velké Polomi. Přede mnou leží tácek. Na tácku, mimo mou isic kartu, leží i lesknoucí se lžíce a bílý talíř. Na tomto talíři byly ještě před pár okamžiky dvě chutné a nadýchané buchty plněné tvarohem. Ty už však tou dobou byly obě v mém trávicím traktu. Vzhledem k přítomnosti mých přátel jsem však neměl důvod odcházet což mělo být mou fatální chybou. 

  Naproti mě totiž seděl můj dlouholetý nejmenovaný přítel, ne příliš velkého vzrůstu. Stěžoval jsi, protože mu paní kuchařky daly na jeho talíř povidlovou a makovou buchtu, namísto tvarohové. Vzal do ruky lžíci a začal krájet svou první buchtu. To bylo něco co všechny přihlížející rozesmálo. Zřejmě nebyli zvyklí na to, že by někdo jedl buchtu lžící. Mě to příliš vtipné nepřišlo, vzhledem k tomu, že jsem sám ještě před pár okamžiky jedl své buchty úplně stejným způsobem. To co mě rozesmálo na sebe však nenechalo dlouho čekat.  Když měl totiž můj milý malý přítelíček buchtu nakrájenou, jal se ji sníst. Z kousků buchty tekla povidla proudem a on je začal lžící rozmazávat po celém povrchu talíře. Pohyby jeho lžíce připomínaly pohyb štětce od abstraktního umělce. To už mi přišlo značně vtipné. Stejně to cítil i jeden z přihlížejících. Můj nejmenovaný přítel, rozpoznatelný svým pokročilým stádiem akné, se rozhodl, že by bylo hrozně vtipné poukázat na styl jezení milého malého přítelíčka, paní zástupkyni ředitele školy ve Velké Polomi. Paní zástupkyně ředitele školy ve Velké Polomi se podívala na povidlové abstraktní dílo, na talíři. Nevím zda to bylo tím, že byla zarputile proti jezení buchet, ve školní jídelně, lžící nebo se jí jen umělecké dílo na talíři nelíbilo, ale rozhodla se dát mému milému malému přítelíčkovi trest! Svým autoritu vzbuzujícím hlasem mu řekla, že má napsat esej o slušném stravování. Tato věta byla poslední, co mi stačilo k vyprovokování smíchu. Musím však upozornit na to, že jsem u stolu rozhodně nebyl jediný, kdo se smál této zábavné souhře událostí. Troufám si dokonce tvrdit, že se smálo dobrých devadesát dva celých osm procent, všech přítomných. Zbylých sedm celých dva procent zabírala paní zástupkyně ředitele a můj milý malý přítelíček, což vzhledem k počtu lidí, přítomných u tohoto incidentu, nevychází. Matematika ale nikdy nebyla mou nejsilnější stránkou a proto zůstanu u původního výsledku, protože to jsou prostě slova navíc! 

Abych se tedy vrátil k tématu… Paní zástupkyně ředitele školy ve Velké Polomi se už chystala k odchodu, když náhle jako by si na něco vzpomněla. Rychle se otočila a její dychtivý pohled spočinul přímo na mě. Zdálo se mi jako by se na chvíli nepatrně usmála…jako by si tu chvíli užívala. Pak konečně promluvila. Každé slovo mi znělo v hlavě. Tři tisíce slov! Esej na tři tisíce slov na téma ‘nebudu se smát spolužákovi’. V tu chvíli jsem to snad ani nebral vážně. Smát jsem se nepřestával. Přece jenom, psaní je to v čem jsem si vždy byl jistý nejvíce. Píšu rád. A do neděle, kdy jsem měl esej odevzdat, zbývaly ještě pět dní. Až později mi došlo, že tři tisíce slov se rovná skoro čtyřem stranám A4. To co právě teď čtete je pět set čtyřicáté sedmé slovo. Zároveň je tečka na konci této věty tři tisící třístý čtyřicátý třetí znak. Bez mezer je toto číslo nižší. Ale vzhledem k tomu, že tato esej má téma ‘nebudu se smát spolužákům’ a mně chybí ještě dva tisíce čtyři sta jedenáct slov, tak jsem se rozhodl, že se vám vše co se stalo onoho osudného odpoledne, pokusím vysvětlit. Takže začneme úplně od začátku!

  Píše se úterý, dvacátého třetího ledna léta páně dva tisíce dvacet čtyři, sedm hodin a čtyřicet pět minut. Začíná hodina anglického jazyka. Teprve před malou chvílí jsem se dozvěděl, že máme suplovanou hodinu, protože naše paní učitelka nebyla ve škole. Nijak zvlášť mi to nezkazilo náladu, vzhledem k tomu, že jsem se suplující učitelkou nikdy neměl žádný osobní konflikt. Byli jsme tam spolu s mým nejmenovaným přítelem vysokého vzrůstu, se skupinou. Byli jsme s druhou skupinou angličtina. Tato druhá skupina zrovna psala test, zatímco my jsme dostali samostatnou práci. Jednalo se o pracovní list. Vzhledem k mé absolutní neschopnosti, co se anglického jazyka týče, jsem valnou většinu pracovního listu opsal od mého velkého přítele. Samozřejmě jsme se po celou dobu vyučovací hodiny bavili, byli jsme ale dostatečně ohleduplní a proto nás paní učitelka nechala být. Možná že jste se pozastavili nad tím, jak tohle všechno souvisí s posmíváním spolužákovi. K tomu se právě dostanu. Jeden z našich přátel, který právě schodou náhod psal test ve stejné třídě, se nám předešlého dne, v rámci vtipu, zmínil o jedné věci. Následující pasáž bude obsahovat citlivé informace. Proto, kvůli diskrétnosti, nebudu tohoto přítele nijak specifikovat a po zbytek tohoto odstavce ho budu označovat čistě jako ‘on’. On se tedy zmínil o jedné žákyni (od teď už jen ona). Vlastně se nezmiňoval přímo o ní, ale spíš o její matce. Řekněme, že se v rámci vtipu zmínil, že je velmi pěkná a že by ji bral. Začali jsme si z něj tedy dělat legraci, že je na starší dámy, což se stalo také naší hlavní zábavou, pro již zmiňovanou hodinu angličtiny. Toto už se tématu této eseje značně dotýká. Ale protože se v rámci této eseje mám zabývat spíš opakem, tedy že se nemám smát spolužákům, tak ne, nebylo to správné, ano, byl to humor. 

  Abych se dostal od tohoto nehezkého tématu, přesunu se do další hodiny. Po hodině anglického jazyka, nastala hodina matematiky. Jak už jsem dříve zmínil, matematika nikdy nebyla mou nejsilnější stránkou. V letošním školním roce jsem vlastně věnoval v těchto hodinách více času kresbě, než výpočtům. Můj sešit vypadá spíše jako prapodivný komiks než sešit matiky. Proto není překvapením, že jsem se svým velkým přítelem neprožil druhou hodinu příliš progresivně. I v této hodině se dostane prostor, zadání mé eseje. Tentokrát šlo o jistého náhodného spolužáka, sedícího naproti nám. Tento náhodný spolužák sdílel svou lavici s jistou náhodnou spolužačkou. Na tom by jistě nebylo nic směšného. Někdy uprostřed hodiny však tato dvojice upoutala naši pozornost. Naše náhodná spolužačka se totiž začala velmi podezřelým způsobem dotýkat našeho náhodného spolužáka. Pohled na usměvavou spolužačku a pak pohled na zoufalého spolužáka se jevil velmi komickým dojmem. Tento moment byl natolik směšný, že jsem se rozhodl ho zaznamenat. Proto jsem ho jednoduše nakreslil do mého sešitu matematiky. Opět bych však měl tento svůj čin odsoudit takže ne, nebylo to správné, ano, byl to humor.

  Zvonek, přestávka, zvonek, hodina! Tentokrát se jednalo o hodinu českého jazyka. Český jazyk je už nějakou dobu mým oblíbeným školním předmětem. Zejména mě tedy baví hodiny literatury a slohu, poněvač je to něco, co mě samotného baví a chtěl bych se tomu v budoucnosti i přítomnosti okrajově věnovat. Přece jenom i teď se tomu vlastně věnuji, čímž má poslední věta nabývá nového rozměru. Musím ale uznat, že právě ta hodina toho dne, mě příliš nebavila, i přes to že se jednalo právě o hodinu literatury. Probírali jsme totiž středověkou literaturu, konkrétně se paní učitelka českého jazyka zmiňovala třeba o eposech. Epos o Gilgamešovi je fajn, ale není součástí tohoto učiva a epos ‘Píseň o Rolandovi’ mě moc nezajímá. Co se celkově středověké literatury týče, není to něco, co by mě nějak zvlášť zajímalo. Řekněme, že v tomto ohledu preferuji spíše starověk. Na základě toho se dá vyvodit, že ani tato hodina nebyla zužitkována příliš studijně. Byla tedy také, převážně zasvěcena smíchu. Má paměť mi ale bohužel moc neslouží a proto si nemůžu vzpomenout, na čí účet jsme se zrovna bavili. Pro osvěžení paměti se tedy pokusím obrátit na mého velkého přítele. Vyčkejte prosím malou chvíli …

Bohužel jsem zjistil, že můj velký přítel má paměť na podobné úrovni jako já a také si nic nepamatuje. Proto budu muset tuto pasáž ukončit o něco nudněji. Ale i přes to chci podotknout, že ne, nebylo to správné, ano, byl to humor.

  Přesuňme se tedy dále a tedy do čtvrté vyučovací hodiny. Touto hodinou měl být německý jazyk, což vede k zaručené dávce zábavy… nebo taky ne. Naštěstí mě před tímto předmětem zachránil pán, který s náma měl mít nějaký preventivní program (možná se o preventivní program nejednalo a bylo to něco jiného, ale vzhledem k mému nedostatku informací a času toto označení snad omluvíte). Tento preventivní program trval dvě hodiny, takže mě tento pán nezachránil jen před německým jazykem, ale i hodinou fyziky. Mimochodem, fyzika také nepatří mezi mé oblíbené předměty. Co se týče této dvouhodinovky, neměl jsem si na co stěžovat. Na začátku jsme si chvíli dělali legraci z již zmiňovaného anonyma z první hodiny. Po zbytek trvání preventivní program jsem však byl zcela diskrétní. Řešili jsme vážná témata a to jsem nejen respektoval, ale i oceňoval. O přestávce sice byla sranda, ale v těchto hodinách jsem se choval profesionálně. Projistotu však, ne, nebylo to správné, ano, byl to humor.

  Tímto se můžeme uchýlit k poslední vyučovací hodině toho dne a tedy hudební výchově. Hudební výchova je automatickou zárukou kvalitního humoru. Při každé jedné hodině s naším panem učitelem, oplývajícím velkou, až literární a občas trochu archaistickou slovní zásobou, si můžu být jist, že se budu, spolu s ostatními spolužáky bavit. Nechci tímto odstavcem pana učitele nijak zhazovat. Vždyť je členem kapely a hrál v divadle. Ale musím se pozastavit nad jeho podivným stylem rytmu. Je totiž velmi složité zpívat tak, aby zpěv korespondoval s jeho hrou na kytaru. To je aspekt, který činí hodiny zajímavější, zábavnější a také složitější. Pan učitel nám totiž nedá nic zadarmo a musíme se sakra snažit, aby byl zpěv perfektní i ve spojení s jeho hrou. Naleznou se však i tací, co sabotují tuto krásnou harmonii, přehráváním, přeřváváním a upozorňováním na sama sebe. Mezi tyto delikventy patří i jeden můj spolužák. Svým počínáním je nejednou spojován s nemocí ADHD, tedy attention deficit hyperactivity disorder. V češtině je tento dlouhý název často překládán jako porucha pozornosti s hyperaktivitou. Když tento zjev začne pět své válečné ódy, je téměř nemožné nezačít hlasitě umírat smíchy. Samozřejmě, že takovéto chování je v hodinách našeho pana učitele považováno ze naprosto nepřípustné. Teď nemluvím pouze o tom skřehotavém ryku mého hyperaktivního spolužáka, ale i o smíchu, který ve třídě způsobil. Pan učitel je totiž zřejmě robot. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že dokáže tyto zvuky, podobné umírajícímu plejtváku obrovskému, poslouchat se stále stejně chladným výrazem. Co je následkem, ptáte se? Pan učitel, jinak velmi sympatický pedagog, je naštvaný na celou třídu, jen kvůli jednomu omezenci. Leč je mi našeho pana učitele líto, stojí to za to. Je prostě strašná legrace, smát se mému hyperaktivnímu spolužákovi. Musím však zmínit, že ne, nebylo to správné, ano, byl to humor.

  Jsem v koncích. Napsat takovou spoustu slov za tak krátký čas je vskutku těžký výkon. Naštěstí se již pomalu blížím ke konci. Proto bych chtěl tuto esej, nějakým způsobem shrnout. Nebudu znovu mluvit o tom, komu všemu jsem se vysmíval. Spíše se chci vyjádřit k tomu, co chci touto esejí říct. Jsem člověk, co miluje humor a rád baví lidi. Kdybych nevěděl komu je tato esej určena a chyběl by mi pud sebezáchovy, jistě by esej byla značně humornější. Chci však upozornit na to, že tato esej rozhodně nemá nijak urazit nikoho, kdo se v ní objevil. Nezávisle na anonymitě osob v této eseji. Jedná se z většiny o humor. Můj humor je často nemístný, uznávám. Ale dokud se najde někdo, koho bude bavit, budu pokračovat. Také bych chtěl zdůraznit, že mezi legrací a výsměchem je velký rozdíl. Legrace je skvělá věc, obšťastňující nás v těžkých i lehkých momentech. Dokonce jsem četl studii, dle které smích léčí. Výsměch je však něco, co rozhodně v pořádku není. Ve chvíli, kdy pro své pobavení ubližuju druhým, nestojí to za to. Je třeba sebereflexe, aby jsme spolu mohli soužít , obklopeni radostí a vzájemnou zábavou. Proto bych rád objasnil událost, kvůli které tu teď sedím a píšu. Z pohledu všech přítomných, to byla legrace. Všichni to tak brali. I můj milý malý přítelíček. Tímto tvrzením chci očistit mé jméno a touto esejí si chci zlepšit svou reputaci u vás, paní zástupkyně ředitele školy ve Velké Polomi. A proto i tento poslední odstavec završím větou: 

Ne, nebylo to správné, ano, byl to humor!

PS: Omlouvám se za všechno. Hlavně za upřímnost!