HASIČ!

Stál tam v plamenech. V poslední době ho jeho práce moc nebavila. Vždy chtěl pomáhat lidem, ale odstraňování stromů z cesty a podobně, byla tvrdá práce, která ho nenaplňovala. Ale teď, jak stál v rozpadajícím se domě, plného ohně, si vzpomněl proč tohle začal dělat.

   Jako malý rád četl komiksy. Miloval superhrdiny s pláštěmi a skvělými schopnosti.

Toho dne byl doma, s rodiči a četl si jeden ze svých oblíbených komiksů. Máma vařila večeři zatímco se táta díval na televizi.

   Něco se muselo pokazit, sám však nevěděl co. Pamatoval si jen, jak slyšel tu ránu. Odložil komiks a šel se podívat co ji způsobilo. Když přišel, kuchyni už zžíraly ohromné plameny. Máma ležela na zemi, zatímco na něj táta volal, ať se jde schovat, zvedajíc telefon. Odběhl do pokoje a začal sbírat všechny své komiksy. Chtěl je všechny zachránit. Hodil je do igelitové tašky a vydal se zpět.

   Když ale otevřel dveře z pokoje, zjistil, že oheň už zuří všude v domě. Skrze otevřené dveře se do jeho pokoje valil hustý dým. Zakašlal se. Rychle zavřel dveře a odstoupil od nich. Nevěděl co dělat a tak čekal. Po chvíli už viděl jen obrysy. Snažil se volat o pomoc, ale čím déle tam byl, tím hůř se mu dýchalo. Začal ztrácet vědomí. Sesunul se k zemi pln zoufalství.

   Poslední co viděl, před ztrátou vědomí, byl jeho hrdina. Neměl plášť ani žádné superschopnosti. Měl odhodlání a to stačilo.

   Tehdy mu zachránil život. A tak se rozhodl, že bude jako on. A teď tam stál v plamenech! Došel ke dveřím, které následně rozrazil. Byla tam malá dívka. Ležela na zemi v bezvědomí. Popadl ji do náručí a vydal se zpět. Dostat se z hořící budovy nebylo snadné. Vyšel z vchodových dveří. Před budovou stáli její rodiče. Se slzami v očích se k němu rozběhli. S vděkem v očích ho objali a vzali si svou dceru. 

   V poslední době ho jeho práce moc nebavila, ale nikdy ji dělat nepřestane. Protože je HASIČ!

Baby Sharknado: Let's Go Hunt

Esej - Vločky a Kameny

Artur Kostka - MT2

     Je naše generace vskutku tak křehká, jak mnozí tvrdí? Vcelku snadná otázka. Odpověď však vůbec snadná není. Sám jsem se nad ní již párkrát zamýšlel. Musím však říct, že odpovědí si nejsem zcela jist. Vzhledem k mému věku (16 let) jsem samozřejmě obklopen lidmi, jež se do této generace řadí. Žiju však v jakési bublině lidí, ostatně jako každý, takže je náročné soudit v širším měřítku. Dnes tu sice máme internet, který nás zdánlivě přibližuje a seznamuje s větším množstvím různých lidí, avšak dá se tomu všemu věřit? Dá se věcem, jež vidíme na internetu, věřit? Slýchám spousty situací, které ukazují, že je naše generace vskutku přecitlivělá, ale dá se to brát jako něco relevantního, když každý vnímáme svět vlastníma očima a to co se děje nám zkresluje náš vlastní názor? Může se zdát, že tyto otázky nemusí být tolik důležité. Já jsem však přesvědčen o opaku. To co mně může přijít silné a odvážné může jiný vnímat jako snadné, křehké či hulvátské. Každý žijeme pouze svůj život, vnímáme život svým pohledem a soudíme věci dle svých vlastních zkušeností a názorů. Proto si také nemyslím, že na výše položenou otázku existuje objektivní odpověď. A proto taky vše, co budu v následujícím textu psát, je čistě můj názor a můj pohled, se kterým nutně nemusíte souhlasit. Budu však rád, když se nad mými slovy alespoň pokusíte zamyslet.

     Na začátek je třeba položit si ještě jednu otázku: ,,Co je to být křehký?”

Znamená to usnadňování si života, když mám tu možnost​? To si já tak úplně nemyslím. Ony prohlášení o tom, že je naše generace slabá, přichází z velké části od lidí generace předešlé. Proto je pochopitelné, že mají pocit, že je naše generace křehčí, než ta jejich. Ona je to nejspíš v mnoha případech pravda, ale je nutné podotknout, že takto to je u každé generace. Přece jenom, většina, ne-li všichni lidé předchozí generace nemusela dřít na panských polích, nebo chovat zvěř, aby měli co jíst. Stejně jako žádný člověk ve středověku nemusel lovit mamuta s tlupou pomocí dřevěného kopí. Člověk je živočišný druh, který se dostal na vrchol potravního řetězce, ne protože by byl alfa predátorem, ale jen díky svému intelektu a tvořivosti. Člověk je živočišný druh, který si stále zjednodušuje život, již od homo habilis. Proto je také logické, že každou generací se bude lidský životní styl měnit a zjednodušovat. A když se nad tím zamyslíme trochu hlouběji, nebyla to právě ta předchozí generace, která nám tyto usnadnění přinesla? Lidstvo je zdegenerovaný druh. Lovci, kteří zlenivěli. A to se netýká ani zdaleka pouze naší generace. Proto si nemyslím, že jsme na tom v tomto ohledu jakkoli hůř, než generace před námi.

     ,,Co je to být křehký?” Znamená to přemýšlet nad světem kolem sebe a jeho fungováním? Toto je věta, kterou jsem slyšel vztaženou přímo na mě. Lidem v mém okolí přijde, že se moc vrtám v zavedených věcech a snažím se popírat něco, co je nějakým způsobem dané. Slyšel jsem už i názor, že je to další způsob, jak se snažím si vše zjednodušit. Že moje generace nemá co dělat, tak si vymýšlíme blbosti. Pokud si však vzpomenete na hodiny dějepisu, tak právě tyto pochybnosti u jasně daných věcí nám pomohly dostat se ze světa ovládaného církví a pomohly nám začít se věnovat vědeckému pokroku a snaze pochopit fungování světa.

     Mnohokrát jsem taky slyšel, že naše generace je údajně nepoužitelná v praktickém životě. Já osobně toto slýchám dost často, zejména tedy od mých rodičů. Zde musím přiznat, že minimálně v mém případě to může být občas do jisté míry i pravda. Mám často problémy s krátkodobou pamětí a nejsem schopen se naučit dělat některé věci automaticky. I přesto mám ale pocit, že bych samostatný život zvládl. Sice žiju v přítomnosti a dost často i v pouze v představách (přeci jen se snažím být umělcem), zatímco na budoucnost většinou vůbec nemyslím, avšak na mnoho věcí nemyslím už jen proto, že nemusím. Navíc, dítě se vždy nejlépe naučí jezdit na kole, když ho prostě jednou pustíte. A v tomto ohledu i souhlasím s jedním rčením, jež nám předcházející generace občas používá, a tedy: ,,Život nás naučí.”

Nemyslím si, že někdo může tvrdit, že nejsem dostatečně samostatný na život, když mě v samostatném životě nikdy neviděl. Navíc si myslím, že se učím rychle. 

Když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně nemůžu úplně souhlasit ani s celkovým tvrzením, že naše generace není v praktickém životě použitelná. Znám totiž spoustu mladých lidí, některých i v mém věku, kteří jsou prakticky i manuálně zručnějších a schopnějších, než řada dospělých, tedy zástupců předchozí generace. Proto si myslím, že je krapet hloupé házet všechny zástupce naší generace do jednoho pytle a tvrdit, že jsme neschopní.

A naprosto souhlasím s tvrzením, že značná část naší generace není ani zdaleka natolik manuálně schopná jako generace předchozí, ale na druhou stranu si myslím, že to je i tím, že už to není tolik třeba. Přeci jenom mnoho věcí, které musela předchozí generace a generace před ní dělat, už dneska nejsou potřeba. Ať už kvůli tomu, že už jsou dnes zbytečné, či proto, že už existují stroje jež to udělají za nás. Někteří by mohli říct, že je to lenost, nechat stroj dělat lidskou práci a já s těmito lidmi naprosto souhlasím. Ale člověk je tvor pokroku a my jsme v době, kdy už lze tento pokrok jen těžko zastavit. Máme tedy dvě možnosti. Buď budeme využívat toho, co nám pokrok přinesl, nebo dělat vše postaru a pokrok odmítnout. Rozhodnutí je na každém, ale já volím pokrok. Stejně jako generace přede mnou, když si pořídila počítače, nebo ta před nimi, když se rozhodla jezdit v autech. Díla pokroku jsou všude kolem nás a každý z nás je alespoň jednou použil. Proto mi přijde zvláštní mít problém s dalším stupínkem této daleko sahající tradice našeho druhu. Ať už jedete v autě, spíte v posteli nebo si rozděláváte oheň, používáte dílo lidského pokroku. Když s tím nebyl problém doteď, proč teď začínat?

     U posledních dvou témat bych se rád ještě na chvíli pozastavil. V rámci problematiky, kterou v této eseji probírám, je dle mého názoru nutné si uvědomit, že naše uvažování nad světem kolem nás a postupný pokrok nás vede k řešení problémů, které byly dříve spíše tabu. Přeci jenom jsme generace, která řeší ochranu životního prostředí, diskriminaci a podobné problémy více, než jakákoli před námi. Věci jako sexismus, rasismus, homofobie nebo znečištění ovzduší by se měly řešit. Sice jsme zatím neměli tolik času na to ukázat, že je opravdu řešit budeme, ale už to že nad tím přemýšlíme, podle mě ukazuje, že s tím chceme něco dělat.

     Dalším okruhem, který je často zmiňován v debatách na toto téma, jsou psychické problémy. Tolikrát jsem již slyšel, že jsme přecitlivělá generace a že dříve žádné psychické problémy nebyly. Říct něco takového mi přijde strašně krátkozraké. Psychické problémy jsou něco, co zde bylo vždy a taky to tu vždy bude. Naše generace o ní jen začala naprosto otevřeně mluvit, což je ještě obtížnější, než si je kompenzovat útoky na mladší generaci. Tím spíš, když jste stále nuceni poslouchat, že jsou jen přecitlivělostí mladých. Tím však nechci říct, že naše generace není citlivější než ta předchozí. To je však do značné míry způsobeno internetem. Neustále všude vidíme jak by jsme měli vypadat, co by jsme měli dělat a stále je nám předhazován jakýsi ideál, který je často fikcí. Pak se není čemu divit, když někdo nezvládne nebýt tím “dokonalým” stereotypem, který stále vidí na internetu, nebo sociálních sítích.

     Ale abych naši generaci jen nehájil, musím přiznat, že je spousta věcí, ve kterých jsme do značné míry přecitlivělí. V první řadě bych se rád vyjádřil třeba ke kritice. U mých vrstevníků si často všímám jakési neschopnosti přijímat kritiku. Snaží se být nejlepší ve všem co dělají a kritiku berou jako dehonestaci své práce. Přitom kritika je základní věc, která je pro růst naprosto klíčová. Nikdo neumí nic nejlépe jen tak. A kritika nám pomáhá se zlepšovat, ať už děláme cokoliv. Spousta lidí to tak ale nevnímá a proto se pak hroutí, když jim někdo zkritizuje to, co dělají, nebo jak to dělají. Může to být způsobeno onou touhou po “dokonalosti”, kterou v nás zasel internet. Podle mě je ale třeba si uvědomit, že kritika není nic špatného. Každý ji zažil a každý ji ještě zažije. Je však nutná, abychom se stali tou nejlepší verzí sebe sama.

     Co mě však dokáže občas vskutku myslet na to, že je naše generace opravdu přecitlivělá, je to, že spousta lidí má podobný problém s humorem. Nerozumím tomu, jak někoho může tolik naštvat, nebo urazit, pouhý vtip, který většinou není ani myšlen vážně. Humor, je naprosto subjektivní věc. Buď se mi líbí nebo nelíbí. Buď mě pobaví, nebo nepobaví. Ale nevidím důvod být uražený, nebo naštvaný, kvůli vtipu. Samozřejmě existují jisté hranice, ale i ty jsou dost subjektivní. Humor je dle mého názoru prostě humor, způsob pobavení. A tak by se na něj mělo podle mě i přihlížet. Humor není myšlen vážně, je určen pouze k zábavě. A smích prý léčí. Dle mého názoru více než uraženost.

     Jaký je tedy závěr? Je naše generace vskutku tak přecitlivělá, jak se říká, nebo jsme naopak silnější než vypadáme? Upřímně…nevím. Co si však myslím je věc druhá. Můj názor je takový, že nejde určit zda je celá naše generace silná, či křehká. Každý jsme jiný a já nechci házet všechny do jednoho pytle. V některých věcech jsme možná křehčí, ale v jiných zase mnohem schopnější, než předchozí generace. Každopádně je to stejně jedno. Všichni umřeme! Tak si pojďme ten život užít a neřešme blbosti.

Preprodukce

    Když se řekne ,,tvorba audiovizuálního díla” většina lidí si představí natáčení, plac, kamery, režiséra a herce. To je ale jen malá část dlouhého a náročného procesu tvorby. Ve skutečnosti začíná práce na takovém díle už mnohem dříve. Zamyslete se. Může snad tvorba něčeho tak komplikovaného, jako je film, nebo i reklama, fungovat bez řádné přípravy? Jistě že ne. Tato fáze příprav se nazývá preprodukce a na ni se taky zaměřím v tomto textu.

    Preprodukce je při tvorbě audiovizuálního díla stejně důležitá, jako produkce i postprodukce. Tyto tři části jsou společně svázány a jedna bez druhé nemůže fungovat. Jak už jsem dříve zmínil, preprodukce je přípravou k samotné produkci. Konkrétně se tedy jedná o několik částí příprav, kterými jsou: tvorba námětu a scénáře, plánování rozpočtu, sestavování štábu, výběr lokací, vizuální a technické přípravy a organizace celého průběhu natáčení. Já se tady pokusím obsáhnout všechny tyto části příprav a možná i trochu víc.

    Každý projekt, ať už se jedná o umění, nebo cokoli jiného, začíná dobrým nápadem. Při tvorbě audiovizuálního díla se tento nápad zapisuje jako námět. Námět je tedy prostě a jednoduše jen stručný zápis našeho nápadu, který chceme realizovat. Poté začíná ta náročnější část.  Nápad se postupem času vyvíjí a na realizaci projektu nám jen stručný námět nestačí. Proto je tu scénář. Scénář je už konkrétní rozepsání toho, jak bude celé dílo vypadat. Popisujeme v něm to, co chceme aby ve finálním díle viděl divák. Scénické poznámky popisují jak scéna vypadá, co a kdo se v ní nachází a také hereckou akci, tedy to, co herci mají dělat. Repliky pak, pod jmény postav, uvádí, co budou dané postavy říkat. Tento typ scénáře, tedy literární scénář, ale není jediným druhem scénáře, který se používá. Technický scénář například popisuje vizuální stránku díla. Uvádí se v něm informace ohledně kamery, jako úhel, velikost záběru, technika, která bude na záběr použita a často se do něj vkládají i storyboardy. Nebo bodový scénář, často užívaný u dokumentů, nebo sociálních experimentů, je scénář, ve kterém se v bodech uvádí co a kde se bude točit, ale většinou není příliš konkrétní, protože nikdo neví, co se přesně stane. Scénář je jednou z nejdůležitějších částí preprodukce, protože se od něj následně odvíjí tvorba díla až do samotného konce celého procesu.

    Když máme hotový scénář, může se zdát, že už jsme připraveni na shánění štábu, techniky, kostýmů, rekvizit, lokací a tak podobně. Tak to ale není. Aby jsme všechny tyto věci mohli začít shánět, musíme si nejprve obstarat jednu mnohem důležitější věc. Peníze. Nejprve je třeba vytvořit rozpočet, tedy spočítat kolik peněz bude celý projekt stát. Tvorba rozpočtu je práce producenta, který následně peníze i shání. Procesu, kdy se tito dva lidé snaží obstarat finance na realizaci projektu, se říká pitching. Pitching je standardní prezentace projektu, při které se v zásadě snažíte přesvědčit někoho, kdo má peníze, aby vám je dal na natočení audiovizuálního díla. O rozpočet se následně, v průběhu celého procesu tvorby, stará producent. Dohlíží na to, aby byl rozpočet dodržen a taky na to, aby následné natáčení probíhalo podle plánu.

    Další důležitou částí je výběr herců. Na castingu vybírá herce režisér a případně u větších projektů i castingový režisér. Herci jsou vybíráni tak, aby se hodili na postavu, kterou mají hrát. Někteří filmoví režiséři mají takzvané “svoje herce”, tedy herce, které často obsazují do svých projektů. Hezkým příkladem je třeba režisér Tim Burton, který do svých filmů často obsazuje herce jako Johnny Depp nebo Michael Keaton. 

    Kromě herců je samozřejmě také potřeba sehnat i zbytek členů štábu. U tvorby takového díla je často potřeba spousta lidí. U některých režiséru platí na některé pozice ve štábu stejný princip, který jsem zmiňoval u herců, kdy má režisér třeba “svého kameramana”. Jinak jsou většinou členové štábu standardně najímáni, jako u jiných běžných pracovních pozic.

    Následně se dostáváme k výběru lokací a tvorbě kostýmů a rekvizit. V rámci výběru lokací, musí produkční tým najít místo, které sedí s představou režiséra a následně také zjistit jaké jsou na místě technické podmínky, zda se tam dá točit a kolik bude stát pronájem místa. U kostýmů a rekvizit se také vychází z vize režiséra a také z dobového zasazení a toho, na jakém místě se má daný kostým, či rekvizita, nacházet. Štáb může mít vlastní oddělení výroby, kde tyto rekvizity vznikají, nebo se můžou nechat vyrobit externě, či být jednoduše zakoupeny. Rekvizity a kostýmy jsou velmi důležité pro uvěřitelnost každé scény.

    Dále se řeší také vizuál celého díla. Již dříve v textu jsem zmínil slovo storyboard. Storyboard je soubor obrázků, nebo náčrtů, které vyobrazují jak mají jednotlivé záběry vypadat. Storyboard dost pomáhá urychlit pozdější produkci a režisér s kameraman díky nim mají z čeho na place vycházet.

    Také je potřeba udělat před samotným natáčením nějakou technickou přípravu. Není třeba techniku, jako kamery, mikrofony, světla a tak podobně, jen sehnat, ale také vyzkoušet jak reaguje na konkrétní podmínky a co všechno je možné s ní udělat. Proto se dělají takzvané technické zkoušky, kde se zkouší vše, co bude následně potřeba dělat s technikou na samotném place. Předchází se tím následným zdržením, kdy by se muselo řešit, že například kamera reaguje na nějaké prostředí jinak, než je potřeba.

    Poslední, neméně důležitou součástí přípravy, je rozplánování samotného natáčení. Natáčení je, ještě před jeho začátkem, potřeba pořádně rozplánovat, aby následně nedocházelo k různým časovým neshodám a aby se vše stihlo včas dokončit. Přesně z tohoto důvodu se dělá takzvaný natáčecí plán. Natáčecí plán dělá produkční, přičemž musí přesně rozplánovat, co se bude točit, kde se to bude točit, kdo všechno tam bude a hlavně od kdy do kdy se to bude točit. Tohle je velmi důležité pro to, aby všechno fungovalo a nedocházelo v průběhu natáčení k žádným nežádoucím problémům. Produkční proto musí pečlivě rozplánovat natáčení tak, aby se vše dalo realisticky stihnout, ale zároveň tak, aby se vešli do rozpočtu.

    Ve spojitosti s tímto, ale i se spoustou dalších věcí, které byly v textu zmíněny, může při následném natáčení dojít k velké spoustě problémů, které ladný průběh natáčení můžou snadno překazit. Ať už mluvíme o nepříznivém počasí, nepříznivých podmínkách, časovém skluzu nebo nečekaných výdajích. Na tyto věci je během preprodukce potřeba vždy pamatovat a snažit se jim předcházet, nebo na ně být připraven. Při každé jedné části preprodukce je třeba počítat s veškerými možnými scénáři, aby se pozdějším problémům dalo lehce předejít. Dělat rezervy, jak časové, tak i finanční. Být připraven na jakékoliv počasí. Ale hlavně je třeba vždy vyzkoušet zda to, co cheme udělat, taky jde udělat. Dbát na dostatečnou přípravu a hlavně nic nepodceňovat. 

    Jaký je tedy závěr? Preprodukce je základní a zcela nepostradatelná fáze vzniku každého audiovizuálního díla. Přestože není pro diváka tolik viditelná, je nedílnou součástí procesu, který vyústí v následné dílo. Rozhoduje zda bude film úspěšný, či nikoliv. Rozhoduje o funkčnosti díla po organizační, technické i umělecké stránce. Během preprodukce se píše scénář, plánuje se rozpočet, vybírají se herci, štáb, lokace i technika a organizuje se práce celého štábu. Díky tomu může samotné natáčení probíhat, co nejefektivněji a s minimálním rizikem problémů. Preprodukce proto není jen administrativní částí výroby díla, ale důležitý tvůrčí proces, který ovlivňuje podobu celého finálního díla. Z toho důvodu je preprodukce stejně důležitou částí tvorby audiovizuálního díla, jako samotná produkce i následná postprodukce. Je nutná při tvorbě každého díla, protože bez ní by v pozdějších fázích tvorby nemohlo nic fungovat.

Referát - Raoul Hausmann

  Raoul Hausmann byl Německý dadaistický fotograf, spisovatel, teoretik, sochař a další. V následujícím textu se budu soustředit převážně na jeho kariéru fotografa, jeho život, úspěchy a pokusím se dodat o něm co nejvíce informací.

  Raoul Hausmann se narodil 12. července roku 1886 ve Vídni v tehdejším Rakousku-Uhersku. Jeho otec, Victor Hausmann, byl restaurátor, malíř a akademik z vesnice blízko Prahy. Právě jeho otec probudil v Raoulovi zájem o umění. V roce 1901, v Raoulových čtrnácti letech, se Raoul, spolu se svými rodiči, přestěhoval do Berlína. Tam o sedm let později nastoupil na soukromou uměleckou školu Arthur Lew-Funcke’s Ateliér. Tentýž rok si také vzal za ženu houslistku Elfride Schaefferovou, se kterou měl tou dobou jíž jednoroční dceru Veru. 

  Přichází rok 1912. Hausmann již rok není na škole. V galerii Herwartha Waldena Der Sturm, ho zaujaly vystavené expresionistické obrazy. Tím začala Hausmannova expresionistická éra života. V ateliéru Ericha Heckela začal vytvářet expresionistické tisky a stal se redaktorem pro Waldenův časopis. Když začala první světová válka, Hausmann, spolu s dalšími expresionistickými umělci, ji vítal a považoval za nutnou. Jakožto Rakouský občan žijící v Německu byl ale zproštěn povinnosti narukovat, takže se do ní nikdy nezapojil. 

  Během války, konkrétně v roce 1915, se Hausmann seznámil s malířkou a grafičkou Hannah Höchovou se kterou zahájil nemanželský poměr. O rok později rozšířil svůj okruh přátel o psychoanalytika Otta Grosse a anarchistického spisovatele Franze Junga a o další rok později se všichni přidali ke skupině nespokojených umělců, kteří začali kolem Richarda Huelsenbecka, jednoho ze zakladatelů dadaismu, tvořit základy pro Berlínské dadaisty. V roce 1918 pak vznikl jejich klub Dada.

  Hausmann a Höchová jsou často spojováni s fotomontážemi. Tato technika se stala nejvíce spojovanou právě s dříve zmíněným Berlínským Dada. Několik tamních umělců, včetně Hausmanna a Höchové, ji začali hojně využívat. Později si vynalezení této techniky začali všichni nárokovat, není však žádný důkaz, který by tvrzení kteréhokoliv z nich potvrzoval.

  V roce 1922 se Hausmann s Höchovou rozešli a dále tvořili odděleně. Před druhou světovou válkou Hausmann emigroval do Ameriky, kde v 50. letech pokračoval v dadaistické tvorbě. Následně se přestěhoval do Francie, kde v roce 1971 zemřel.

  Raoul Hausmann byl a dodnes je považován za jednoho ze zakladatelů a nejznámějších představitelů Berlínského Dada, potencionálního autora fotomontáží, které jsou s ním nejčastěji spojovány a také jednoho z nejznámějších dadaistických umělců vůbec.

Slohová práce - Malý princ, vedlejší postavy

Malý princ, Kniha francozkého autora Antoine de Saint-Exupéryha, je úžasná pohádka s nadčasovými myšlenkami. Vedlejší postavy jsou zde velmi důležité. Právě ony nastavují modenímu svētu zrcadlo a předávají myšlenky, které jsou až dodnes sták aktuální. No a Liška je z nich asi nezdáležitější.

rozloučil se sven Růži Chtěl bych začít právě tam, kde začal i Malý princ Když se a vydal se na svou cestu, napruní planetě, kteron navštívil, potkal Krále. Král, je postava, která mě již od začátku zaujata, i když si nejsem tok úplně jist, zda jsem ji zcela pochopil. Jedná se o muže sedícího na trůnu s Korunou na hlavě. Žije na malé planetce, pokryté purpurový hermelínový pláštěm. Je velmi zdvořilý a milý, ale je přesvědčen, že je králem všeho. Ale jakým králem vlastně je?

To dosti záleží na úkla pohledu. Přeci jen, pro nemalé množství lidí by byl ideálním králem. Vládne, ale příkazuje pouze to, co daný paldaný je schopen splnit a často se omezuje pouze na to co poddaný splnit chee. Nejspíš je to do jisté míry způsobeno jeho dlouhodobým osměn Je to dosti moudré, na jedan stranu. Dává lidem svobodu a volnost.

Na stranu druhou, si ale myslím, že to úplně dobře byt nemusí. Napadá měj je to skutečně král? Jak může být někdo vládce všeho? Kniha nóm na tyto otázky neodpovídá. Já si ale myslím, že je krátem jen proto, že si tak říká. Nejspíš to dělá jen v po mock, lásce nebo obdivu. Způsobeno to bude, mimo jiné, jeho dlouhou a zničující samotou. Každopádně mi přijde spíš jako ten člověk, který chce mít vždy pravdu, tak je ovlivñován ostatní, než jako král. Takže ne, podle mě není úplně dobrý král.

a co ne, dostává této knihy Když už mluvím o tom, co je dobré mě to & jedné velmi dobré postavě z .... Lišce. Liško (stejně jako Król) je již od začátku velmi miló. Rozdíl však ze rozeznat velice rychle. Je k Malému princi pokorná a pak mu nabídne aby si ji ochočil. Liska je velice důležitá postava. Ukáže malému princi rozdíl mezi něčím nevýznamným a něčím skutečně důležitým. Díky ní si Malý princ uvědomí, že svou Růži miluje.

jejich Tyto a všechny ostatní postavy jsou pro knihu moc důležité. Ukazují nám to, všem žijeme, jen čitelněji. Díky nim vidíme kontrasts Malým princem Skrze jejich špatné vlastnosti nám ukazují, co je v životě skutečně důležité!

ESEJ: NEBUDU SE SMÁT

Píše se úterý, dvacátého třetího ledna léta páně dva tisíce dvacet čtyři , třináct hodin a dvacet minut a já, spolu s mými přáteli, sedím u stolu v jídelně, budovy školy ve Velké Polomi. Přede mnou leží tácek. Na tácku, mimo mou isic kartu, leží i lesknoucí se lžíce a bílý talíř. Na tomto talíři byly ještě před pár okamžiky dvě chutné a nadýchané buchty plněné tvarohem. Ty už však tou dobou byly obě v mém trávicím traktu. Vzhledem k přítomnosti mých přátel jsem však neměl důvod odcházet což mělo být mou fatální chybou. 

  Naproti mě totiž seděl můj dlouholetý nejmenovaný přítel, ne příliš velkého vzrůstu. Stěžoval jsi, protože mu paní kuchařky daly na jeho talíř povidlovou a makovou buchtu, namísto tvarohové. Vzal do ruky lžíci a začal krájet svou první buchtu. To bylo něco co všechny přihlížející rozesmálo. Zřejmě nebyli zvyklí na to, že by někdo jedl buchtu lžící. Mě to příliš vtipné nepřišlo, vzhledem k tomu, že jsem sám ještě před pár okamžiky jedl své buchty úplně stejným způsobem. To co mě rozesmálo na sebe však nenechalo dlouho čekat.  Když měl totiž můj milý malý přítelíček buchtu nakrájenou, jal se ji sníst. Z kousků buchty tekla povidla proudem a on je začal lžící rozmazávat po celém povrchu talíře. Pohyby jeho lžíce připomínaly pohyb štětce od abstraktního umělce. To už mi přišlo značně vtipné. Stejně to cítil i jeden z přihlížejících. Můj nejmenovaný přítel, rozpoznatelný svým pokročilým stádiem akné, se rozhodl, že by bylo hrozně vtipné poukázat na styl jezení milého malého přítelíčka, paní zástupkyni ředitele školy ve Velké Polomi. Paní zástupkyně ředitele školy ve Velké Polomi se podívala na povidlové abstraktní dílo, na talíři. Nevím zda to bylo tím, že byla zarputile proti jezení buchet, ve školní jídelně, lžící nebo se jí jen umělecké dílo na talíři nelíbilo, ale rozhodla se dát mému milému malému přítelíčkovi trest! Svým autoritu vzbuzujícím hlasem mu řekla, že má napsat esej o slušném stravování. Tato věta byla poslední, co mi stačilo k vyprovokování smíchu. Musím však upozornit na to, že jsem u stolu rozhodně nebyl jediný, kdo se smál této zábavné souhře událostí. Troufám si dokonce tvrdit, že se smálo dobrých devadesát dva celých osm procent, všech přítomných. Zbylých sedm celých dva procent zabírala paní zástupkyně ředitele a můj milý malý přítelíček, což vzhledem k počtu lidí, přítomných u tohoto incidentu, nevychází. Matematika ale nikdy nebyla mou nejsilnější stránkou a proto zůstanu u původního výsledku, protože to jsou prostě slova navíc! 

Abych se tedy vrátil k tématu… Paní zástupkyně ředitele školy ve Velké Polomi se už chystala k odchodu, když náhle jako by si na něco vzpomněla. Rychle se otočila a její dychtivý pohled spočinul přímo na mě. Zdálo se mi jako by se na chvíli nepatrně usmála…jako by si tu chvíli užívala. Pak konečně promluvila. Každé slovo mi znělo v hlavě. Tři tisíce slov! Esej na tři tisíce slov na téma ‘nebudu se smát spolužákovi’. V tu chvíli jsem to snad ani nebral vážně. Smát jsem se nepřestával. Přece jenom, psaní je to v čem jsem si vždy byl jistý nejvíce. Píšu rád. A do neděle, kdy jsem měl esej odevzdat, zbývaly ještě pět dní. Až později mi došlo, že tři tisíce slov se rovná skoro čtyřem stranám A4. To co právě teď čtete je pět set čtyřicáté sedmé slovo. Zároveň je tečka na konci této věty tři tisící třístý čtyřicátý třetí znak. Bez mezer je toto číslo nižší. Ale vzhledem k tomu, že tato esej má téma ‘nebudu se smát spolužákům’ a mně chybí ještě dva tisíce čtyři sta jedenáct slov, tak jsem se rozhodl, že se vám vše co se stalo onoho osudného odpoledne, pokusím vysvětlit. Takže začneme úplně od začátku!

  Píše se úterý, dvacátého třetího ledna léta páně dva tisíce dvacet čtyři, sedm hodin a čtyřicet pět minut. Začíná hodina anglického jazyka. Teprve před malou chvílí jsem se dozvěděl, že máme suplovanou hodinu, protože naše paní učitelka nebyla ve škole. Nijak zvlášť mi to nezkazilo náladu, vzhledem k tomu, že jsem se suplující učitelkou nikdy neměl žádný osobní konflikt. Byli jsme tam spolu s mým nejmenovaným přítelem vysokého vzrůstu, se skupinou. Byli jsme s druhou skupinou angličtina. Tato druhá skupina zrovna psala test, zatímco my jsme dostali samostatnou práci. Jednalo se o pracovní list. Vzhledem k mé absolutní neschopnosti, co se anglického jazyka týče, jsem valnou většinu pracovního listu opsal od mého velkého přítele. Samozřejmě jsme se po celou dobu vyučovací hodiny bavili, byli jsme ale dostatečně ohleduplní a proto nás paní učitelka nechala být. Možná že jste se pozastavili nad tím, jak tohle všechno souvisí s posmíváním spolužákovi. K tomu se právě dostanu. Jeden z našich přátel, který právě schodou náhod psal test ve stejné třídě, se nám předešlého dne, v rámci vtipu, zmínil o jedné věci. Následující pasáž bude obsahovat citlivé informace. Proto, kvůli diskrétnosti, nebudu tohoto přítele nijak specifikovat a po zbytek tohoto odstavce ho budu označovat čistě jako ‘on’. On se tedy zmínil o jedné žákyni (od teď už jen ona). Vlastně se nezmiňoval přímo o ní, ale spíš o její matce. Řekněme, že se v rámci vtipu zmínil, že je velmi pěkná a že by ji bral. Začali jsme si z něj tedy dělat legraci, že je na starší dámy, což se stalo také naší hlavní zábavou, pro již zmiňovanou hodinu angličtiny. Toto už se tématu této eseje značně dotýká. Ale protože se v rámci této eseje mám zabývat spíš opakem, tedy že se nemám smát spolužákům, tak ne, nebylo to správné, ano, byl to humor. 

  Abych se dostal od tohoto nehezkého tématu, přesunu se do další hodiny. Po hodině anglického jazyka, nastala hodina matematiky. Jak už jsem dříve zmínil, matematika nikdy nebyla mou nejsilnější stránkou. V letošním školním roce jsem vlastně věnoval v těchto hodinách více času kresbě, než výpočtům. Můj sešit vypadá spíše jako prapodivný komiks než sešit matiky. Proto není překvapením, že jsem se svým velkým přítelem neprožil druhou hodinu příliš progresivně. I v této hodině se dostane prostor, zadání mé eseje. Tentokrát šlo o jistého náhodného spolužáka, sedícího naproti nám. Tento náhodný spolužák sdílel svou lavici s jistou náhodnou spolužačkou. Na tom by jistě nebylo nic směšného. Někdy uprostřed hodiny však tato dvojice upoutala naši pozornost. Naše náhodná spolužačka se totiž začala velmi podezřelým způsobem dotýkat našeho náhodného spolužáka. Pohled na usměvavou spolužačku a pak pohled na zoufalého spolužáka se jevil velmi komickým dojmem. Tento moment byl natolik směšný, že jsem se rozhodl ho zaznamenat. Proto jsem ho jednoduše nakreslil do mého sešitu matematiky. Opět bych však měl tento svůj čin odsoudit takže ne, nebylo to správné, ano, byl to humor.

  Zvonek, přestávka, zvonek, hodina! Tentokrát se jednalo o hodinu českého jazyka. Český jazyk je už nějakou dobu mým oblíbeným školním předmětem. Zejména mě tedy baví hodiny literatury a slohu, poněvač je to něco, co mě samotného baví a chtěl bych se tomu v budoucnosti i přítomnosti okrajově věnovat. Přece jenom i teď se tomu vlastně věnuji, čímž má poslední věta nabývá nového rozměru. Musím ale uznat, že právě ta hodina toho dne, mě příliš nebavila, i přes to že se jednalo právě o hodinu literatury. Probírali jsme totiž středověkou literaturu, konkrétně se paní učitelka českého jazyka zmiňovala třeba o eposech. Epos o Gilgamešovi je fajn, ale není součástí tohoto učiva a epos ‘Píseň o Rolandovi’ mě moc nezajímá. Co se celkově středověké literatury týče, není to něco, co by mě nějak zvlášť zajímalo. Řekněme, že v tomto ohledu preferuji spíše starověk. Na základě toho se dá vyvodit, že ani tato hodina nebyla zužitkována příliš studijně. Byla tedy také, převážně zasvěcena smíchu. Má paměť mi ale bohužel moc neslouží a proto si nemůžu vzpomenout, na čí účet jsme se zrovna bavili. Pro osvěžení paměti se tedy pokusím obrátit na mého velkého přítele. Vyčkejte prosím malou chvíli …

Bohužel jsem zjistil, že můj velký přítel má paměť na podobné úrovni jako já a také si nic nepamatuje. Proto budu muset tuto pasáž ukončit o něco nudněji. Ale i přes to chci podotknout, že ne, nebylo to správné, ano, byl to humor.

  Přesuňme se tedy dále a tedy do čtvrté vyučovací hodiny. Touto hodinou měl být německý jazyk, což vede k zaručené dávce zábavy… nebo taky ne. Naštěstí mě před tímto předmětem zachránil pán, který s náma měl mít nějaký preventivní program (možná se o preventivní program nejednalo a bylo to něco jiného, ale vzhledem k mému nedostatku informací a času toto označení snad omluvíte). Tento preventivní program trval dvě hodiny, takže mě tento pán nezachránil jen před německým jazykem, ale i hodinou fyziky. Mimochodem, fyzika také nepatří mezi mé oblíbené předměty. Co se týče této dvouhodinovky, neměl jsem si na co stěžovat. Na začátku jsme si chvíli dělali legraci z již zmiňovaného anonyma z první hodiny. Po zbytek trvání preventivní program jsem však byl zcela diskrétní. Řešili jsme vážná témata a to jsem nejen respektoval, ale i oceňoval. O přestávce sice byla sranda, ale v těchto hodinách jsem se choval profesionálně. Projistotu však, ne, nebylo to správné, ano, byl to humor.

  Tímto se můžeme uchýlit k poslední vyučovací hodině toho dne a tedy hudební výchově. Hudební výchova je automatickou zárukou kvalitního humoru. Při každé jedné hodině s naším panem učitelem, oplývajícím velkou, až literární a občas trochu archaistickou slovní zásobou, si můžu být jist, že se budu, spolu s ostatními spolužáky bavit. Nechci tímto odstavcem pana učitele nijak zhazovat. Vždyť je členem kapely a hrál v divadle. Ale musím se pozastavit nad jeho podivným stylem rytmu. Je totiž velmi složité zpívat tak, aby zpěv korespondoval s jeho hrou na kytaru. To je aspekt, který činí hodiny zajímavější, zábavnější a také složitější. Pan učitel nám totiž nedá nic zadarmo a musíme se sakra snažit, aby byl zpěv perfektní i ve spojení s jeho hrou. Naleznou se však i tací, co sabotují tuto krásnou harmonii, přehráváním, přeřváváním a upozorňováním na sama sebe. Mezi tyto delikventy patří i jeden můj spolužák. Svým počínáním je nejednou spojován s nemocí ADHD, tedy attention deficit hyperactivity disorder. V češtině je tento dlouhý název často překládán jako porucha pozornosti s hyperaktivitou. Když tento zjev začne pět své válečné ódy, je téměř nemožné nezačít hlasitě umírat smíchy. Samozřejmě, že takovéto chování je v hodinách našeho pana učitele považováno ze naprosto nepřípustné. Teď nemluvím pouze o tom skřehotavém ryku mého hyperaktivního spolužáka, ale i o smíchu, který ve třídě způsobil. Pan učitel je totiž zřejmě robot. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že dokáže tyto zvuky, podobné umírajícímu plejtváku obrovskému, poslouchat se stále stejně chladným výrazem. Co je následkem, ptáte se? Pan učitel, jinak velmi sympatický pedagog, je naštvaný na celou třídu, jen kvůli jednomu omezenci. Leč je mi našeho pana učitele líto, stojí to za to. Je prostě strašná legrace, smát se mému hyperaktivnímu spolužákovi. Musím však zmínit, že ne, nebylo to správné, ano, byl to humor.

  Jsem v koncích. Napsat takovou spoustu slov za tak krátký čas je vskutku těžký výkon. Naštěstí se již pomalu blížím ke konci. Proto bych chtěl tuto esej, nějakým způsobem shrnout. Nebudu znovu mluvit o tom, komu všemu jsem se vysmíval. Spíše se chci vyjádřit k tomu, co chci touto esejí říct. Jsem člověk, co miluje humor a rád baví lidi. Kdybych nevěděl komu je tato esej určena a chyběl by mi pud sebezáchovy, jistě by esej byla značně humornější. Chci však upozornit na to, že tato esej rozhodně nemá nijak urazit nikoho, kdo se v ní objevil. Nezávisle na anonymitě osob v této eseji. Jedná se z většiny o humor. Můj humor je často nemístný, uznávám. Ale dokud se najde někdo, koho bude bavit, budu pokračovat. Také bych chtěl zdůraznit, že mezi legrací a výsměchem je velký rozdíl. Legrace je skvělá věc, obšťastňující nás v těžkých i lehkých momentech. Dokonce jsem četl studii, dle které smích léčí. Výsměch je však něco, co rozhodně v pořádku není. Ve chvíli, kdy pro své pobavení ubližuju druhým, nestojí to za to. Je třeba sebereflexe, aby jsme spolu mohli soužít , obklopeni radostí a vzájemnou zábavou. Proto bych rád objasnil událost, kvůli které tu teď sedím a píšu. Z pohledu všech přítomných, to byla legrace. Všichni to tak brali. I můj milý malý přítelíček. Tímto tvrzením chci očistit mé jméno a touto esejí si chci zlepšit svou reputaci u vás, paní zástupkyně ředitele školy ve Velké Polomi. A proto i tento poslední odstavec završím větou: 

Ne, nebylo to správné, ano, byl to humor!

PS: Omlouvám se za všechno. Hlavně za upřímnost!

Na tuto slohovou práci jsem si vybral svého bratra Mikuláše.

Můj bratr má sedm let. Na svůj věk je velmi vysoký ale také celkem tlustý. Jeho vlasy mají barvu nazývanou jako špinavý blond. Na levé části čela mu leží ofina. Oči má bledě modré s náznakem šedi. Jeho pohled je neustále neuvěřitelně energický a svěží. Má plné a kulaté tváře. Jeden jeho zub je vytažený podstatně dopředu před ostatní. Má mohutnější ruce ale i přesto se v nich nachází relativně velké svaly (na druháka). Na jeho rukou se nachází silné a hutné prsty.

Povahou se bohužel blíží mně a to dost přesně. Většinu času je velmi otravný a to za jakýchkoliv okolností. Také má po mně svou velmi cholerickou povahu, kdy je schopen se ze sekundy na sekundu naštvat. Pokud k tomuto dojde, je velmi agresivní a nevstřícný. Dále dokáže být po dlouhou dobu uražený na celý svět. 

Pokud však nemá důvod se naštvat, je velmi milý a zábavný. Dá se s ním dobře povídat a není s ním nuda. Často si spolu chodíme hrát, nebo něco kreslíme, což je také jedna z jeho oblíbených činností.

Někdy je na člověku jednodušší hledat ty špatné vlastnosti a těm se mám také v plánu teď věnovat. V prvé řadě je neuvěřitelně nespolehlivý a často něco několikrát slíbí a následně nesplní. Vždy když se s ním domluvím na tom, že něco udělá, tak to stejně nakonec musím dělat sám, protože on se raději kouká do tabletu.

Když už mluvím o tom tabletu, tak můžu plynně přejít k následující špatné vlastnosti a tou je jeho neuvěřitelná závislost právě na již zmíněném tabletu. Je schopen u něj prosedět i několik hodin a stále nemá dost.

Dále je drzý, ale to je vlastnost, kterou mu nikdo, kór této generace, nemůže mít za zlé, vzhledem k tomu, že drzý byl, nebo je asi každý. 

Nejhorší na tom je, že všechny tyto vlastnosti má po mně.

Samozřejmě těchto špatných vlastností bych mohl jmenovat spoustu a spoustu, protože jak už jsem řekl, tyto vlastnosti se na člověku hledají nejlépe.

Ale já bych se chtěl věnovat ještě i jeho dobrým vlastnostem, počínaje něčím, co je jednou z mála věcí, kterou po mně nemá a tou je manuální zručnost a celková použitelnost. Já jsem totiž vždy byl a stále jsem manuálně téměř k ničemu a proto jsem rád, že mí rodiče mají alespoň jednoho syna, co něco umí udělat. Důkazem o jeho větší použitelnosti, než u mně, dokazuje už jen to, že již ve svých sedmi letech chodí s taťkou k nám do sklepa a pilou tam řeže ze dřeva různé výrobky. Já poprvé držel pilu v ruce v šesté třídě z donucení. Tato manuální zručnost je jedna z jeho nejlepších vlastností, ale ještě nekončíme.

I přes to, jak jsem svého bratra již ze začátku vylíčil, je jeho kladných vlastností mnohem víc. Například jeho konečná, ale přesto zábavná hravost, díky které s ním dokáže být zábava hodně dlouhou dobu. A i při bitce, kdy se mlátíme do obličeje se hodně bavíme.

I jeho kondice není vůbec špatná. Je sice, jak už jsem psal před chvílí, celkem tlustý, ale i přesto dokáže běhat relativně rychle a dokáže dát i slušnou ránu. Uzvedne víc než bych na druháka předpokládal a celkově jde vidět, že nějaké ty svaly má. 

Kdyby nebyl tak neuvěřitelně líný, tak by jeho fyzická forma šla i vidět. 

Když zrovna ale není nevrlý, líný, uražený nebo tvrdohlavý, tak jsem s ním rád. Umí být milý a občas i přívětivý.

Kdybych to měl shrnout, tak toho má můj bratr dost po mně. Ale i přes to, jak to vypadá, že jsme si tak podobní, tak jsme každý vlastně jiný.

Můj bratr je pro mně důležitou osobou v mém životě a přijde mi minimálně jako zajímavý člověk.

Vypadá to, že si svého bratra skutečně vážím. 

Metla

Vypravěč: Ahoj děti. Já vám musím říct, před chvílí jsem pootkal Faninku a ta vám někam pospíchala. No tak jsem se jí zeptal kam tak pospíchá a ona mi na to že před školku že tam na ni čeká František. Tak já se jdu podívat a vážně tady stojí a čeká František ale Faninka stále nikde. Ale počkat už ji tam vidím. Už tady běží.

Faninka: Ahoj Františku mě se stala taková podivná věc víš, našla jsem takovou podivnou věc no podívej, nevíš co to je?

František: No to jsou proutky...zpletené proutky...zpletené proutky do kytice...ehm…

Faninka: Ty jsi zpletený a popletený Františku.

František: No tak se zeptáme dětí, co to je.

Faninka: No jo děti já jsem si vás ve spěchu ani nevšimla. Nevíte prosím vás co by to mohlo být?

Děti odpoví.

František: No jistě, metla to je. No a co teť s ťím Faninko?

Faninka: No přeci to vrátíme tomu komu to patří ty trubko.

František: No jasně, jakto že mě to nenapadlo už před tím. No jo ale komu to chceš vrátit?

Faninka: To je přeci jasné Františku, přeci...ehm...třeba...máš pravdu, komu?

Vypravěč: Tak oba dva dlouho přemýšlejí až najednou František vykřikne.

František: Jdeme za paní uklízečkou!Ta přeci pořát uklízí!

Faninka: No jistě.

Vypravěč: A tak šli do školky za paní uklízečkou.

František a Faninka: Dobrý den paní uklízečko.

Paní Uklízečka: Dobrý den. Copak potřebujete?

Faninka: Víte, našla jsem metlu.

František: No a my se chceme zeptat, jestli není vaše.

Paní Uklízečka: Ne to určitě není, protože já mám všechno náčiní tady, vidíte? „A byli jste se už zeptat v kuchyni?“HAHAHA

Vypravěč: Děti poděkují a hned utíkají do kuchyně za paní kuchařkou.

František a Faninka: Dobrý den paní kuchařko.

Paní Kuchařka: Dobrý den, copak potřebujete?

Faninka: Víte, našla jsem metlu.

František: A chceme se zeptat jestli není vaše.

Paní Kuchařka: Ne to tedy opravdu není. Jediná metla kterou používám je metlička do mixéru.

František: A v tom je nějaký rozdíl?

Paní Kuchařka: Ano je. Metla je na zametání za to metlička se dává do mixéru a když se mixér zapne tak se metlička roztočí a začne šlehat, víte.

Faninka: Tak to jsme nevěděli paní kuchařko ale i tak děkujeme a nashlednou.

Vypravěč: Tak František a Faninka vyjdou ze školky a pořát přemýšlejí kdo má metlu.

František: Do ježibab zelených! Proč na nic nemůžeme přijít?

Faninka: Počkej, zopakuj to.

František: Proč na to nemůžeme přijít?

Faninka: Ne, to před tím.

František: Do ježibab zelených?

Faninka: To je ono, ježibaba. Františku ty jsi gényus!

František: Když myslíš.

Vypravěč: A tak František a Faninka běží za ježibabou do lesa. Jen co tam doběhnou Faninka zaklepe na dveře. Ježibaba se skřípotem otevře dveře.

Fantišek a Faninka: Dobrý den paní ježibabo.

Ježibaba: Co tu chcete vy mrňaví děcka?

Faninka: Já jsem našla metlu.

František: A chceme se zeptat jestli není vaše.

Ježibaba: Není, já nic nestrácím. A teť vypadněte nebo vás prměním v žábu!

Vypravěč: A tak František a Faninka pelášili ven z lesa až se za nimi prášilo. Až před školkou se zastavili.

Faninka: No tak kdo by ještě mohl mít koště? Mě už dochází nápady.

František: Já vím kdo má metlu. Vojáci přeci.

Faninka: Od kdy ty bambulo?

František: No přeci když smetli nepřítele, tak čím ho asi smetli? Metlou přeci.

Faninka: Ne, ne. Vojáci mají jenom tak zbraně Františku. Vojáci žádné metly nemají.

František: Jo tak já už půjdu domů.

Faninka: Co že? Vždyť jsme tu metlu ještě nevrátili tomu komu patří.

František: A ty víš komu to vrátit?

Faninka: Ne. Tak já tě odprovodím.

František: Tak jo.

Sněhulák: (fňuk)

Faninka: Slyšel jsi to?

František: Ano.

Sněhulák: (fňuk)

Faninka: Jde to od tama.

František: Tak se tam jdi podívat.

Faninka: Tak dobře.

František: Co tam je?

Faninka: Sněhulák.

František: Copak se ti stalo sněhuláčku?

Sněhulák: No víš...šel jsem ne procházku...a jak jsem se vrátil...moje metla byla...byla pryč.

Faninka: To je dobrá správa.

Franišek: To teda není!

Faninka: Ale je, protože jsem ji odpoledne naašla a teť ti ji můžu konečně vrátit.

Sněhulák: Opravdu? Tak to je skvělé! Jak ti mám poděkovat?

Faninka: Stačí děkuji. Já pomůžu ráda.

Vypravěč: No a tak sněhulák našel svou metlu a také nové kamarády. Poté si ti tři hráli a pokuď nezemřeli, hrajou si tam do dnes. A tak zazvonil zvonec a pohádky je konec

Scénář TOVMAN

Obraz 1 - Večer

U lesa před starou chatou stojí Rutr K. J. a před ním Robert K. J. jr. Fouká.

Robert: Kdo doopravdy jsem. Kdo jsme my. Ale po pravdě otče.

Obrázky rutry.

Nápis rutra.

Rutr: Super …. Hrdinové.

Černá obrazovka.

Robert: Ne.ne.né.

Obraz 2
Pracovna-den

Jde slyšet řezání cirkulové pily.

Robert: Ne … ne já vám ji udělám ale …. Haló haló. Sakra já můžu za to že to přijde až za měsíc.

Robert je rozzuřený protože jeho zákaznice nechce čekat měsíc na dovážku železa.

Robert: Tak to aspoň dosvařuju.

Robert jde k svařovačce

Obraz 3
Pracovna-den – jiný úhel

Robert si vezme do ruky místo železa Tov (nejtvrdší kov polovesmíru) a omylem si ho přivařil k ruce.

Robert: Áááááááááááááááááááááááááůůůůůůů. Áááááááááááááááááááááááááůůůůůůů

Oběví se záběr na garáž.

Obraz 4
V jeskyni -noc

Padouch gow stojí před kamenem ve velikosti stolu na kterém je položená malá kulička kterou zaklývá!

Gow:ABDELG ABDELG! TRMS TRMS!

Kuličku poté zvedl a uložil ji do svého hrudníku. Poté zvedl ze země starý výstřižek z novin s podobiznou Rutra.

Gow: Konečně mám dost moci Na to abych se ho zbavil!

Obraz 4
U lesa - den

Tovman jde po staré cestě k lesu