Válka Legend 

Část 1 

Lesem se rozezníval řev. Ze stromů odlétaly hejna ptáků která prchala před ničivými monstry. Zvířata všeho druhu utíkala mokrým mechem, aby utekla před zkázou. Tři krvelačné bestie, každý si představí zvířata s tesáky většími než lidská hlava. Ale ne. 

Čtyř až šestimetrové humanoidní postavy. Děsivé obličeje zabijáka. Svalnaté ruce držící kladiva a sekery, projíždějící kmeny stromů jako nůž máslem. Před nimi až směšně vypadající stvoření. Také tři, malí lidičkové. Na svůj živočišný druh bylo poznat kdo velí. Muž měřící polovinu nejmenšího z obrů. Krátké blonďaté vlasy a vousy se mu houpaly ve větru. Kožená vesta a kalhoty z jelena dokazovaly že útok se svými společníky nečekal. V ruce svíral dlouhý lovecký nůž. 

Nalevo za ním běžel muž menší postavy který podél těla máchal svalnatými pažemi. Od pohledu šly poznat rysy lučištníka. Černé vlasy a tajemný, zamyšlený pohled mu dodával děsivé vzezření. Jeho vcelku svalnaté tělo zakrývala bílá halena a hnědé kožené kalhoty. Byl neozbrojen a tak běžel s prázdnýma rukama. 

Po pravici nejvyššího z přepadených běžel muž malého vzrůstu. Měl černý kožený kabát pod kterýma měl svaly nemalého vzrůstu, na zádech plášť s kapucí skrývající lysou hlavu a na krku stříbrný náhrdelník na kterém se houpal magický krystal tmavě zelené barvy. Na pravé ruce měl nasazený zlatý prsten se smaragdovým kamenem. 

Z obrů však šel větší strach. Všichni měli lysou hlavu. I přes to byli každý jiný. 

Obr nalevo byl nejmenší, měl černé strniště na tváři a v ruce svíral na obra malou sekeru. Na sobě měl kožené brnění a kalhoty. 

Druhý obr, napravo měl hnědý plnovous a kladivo v ruce. Jeho koženou vestu zdobily ocelové nárameníky a límec. Na nohou měl jako první obr kožené kalhoty.  

Nejvyšší byl obr běžící uprostřed. Hustý černý plnovous a obrovská bojová sekera v ruce doprovázela ocelové brnění zdobené očarovaným obsidianovým znakem na hrudi a náramenících. Kožené kalhoty přes které měl přehozené drátěné obrnění byly překvapivě ohebné a zároveň odolné. Skoro sedmimetrový svaly obrostlý obr tak mohl za lidmi běžet větší rychlostí než v jiné zbroji. 

Obři pronásledovali tři malé bojovníky z mírného kopce a při každém pokusu smést malou kořist s povrchu zemského sekerou, se jim povedlo jen odpálit strom několik metrů do dálky a zasypat prchající lidi pilinami.  

Kopec se začal zprudšovat a obři začali kořist dohánět. Jeden z nich už měl nachystané kladivo k provedení smrtelného útoku když se lidé najednou na místě zastavili. Obr s napřaženým kladivem udeřil o sekundu později, ale přes to pozdě. Kladivo se zarylo do země. Obr nestihl zabrzdit a do železného konce držadla nerazil plnou rychlostí. Ocelový hrot se mu zaryl přes kožené brnění až do kůže. Obr přes kladivo přeletěl a i s ním v hrudi se začal téměř bezvládně válet z kopce. Zastavil se až o tlustý strom kde odbila jeho poslední hodinka. 

Druhý obr se pokusil zastavit ale sklouzl na mokrém mechu. Kdyby se po dvaadvaceti metrech nezachytil o strom, skončil by u svého bezvládného přítele.  

Jediný kdo byl schopen včas zabrzdit byl nejvyšší z obrů. Když se lidi zastavili, otočil se ke srázu pod kopcem zády a začal jedním kolenem brzdit. Po třech metrech přidal k brždění i jednu ruku, jejíž pěst zabořil do země. Do necelých osmi metrů se zastavil a rozběhl se zpět do kopce kde stáli lidé. Sekera za ním vlála jako prapor. Lidé se rozběhli do hustého lesa po své levici. Obr se mírně přikrčený vydal za nimi. Malé i mohutnější stromy se pod jeho silou a velikostí lámaly a zastavovaly se o koruny jiných stromů. Jeho vražedný a teď už i rozzuřený výraz lidem na náladě nepřidal. 

Po větší chvíli se za největším obrem vydal i druhý přeživší obr a následoval ho vyběhnutou cestičkou, dvacet metrů za prvním obrem. Jeho výraz byl než rozzuřený jako u prvního, spíše rozhozený a nesoustředěný, protože nebyl zvyklý že něco tak malého jako lidi mu zabilo parťáka. 

,,Nemůžeme jim utíkat věčně Káre. Už vůbec ne tady!” 

Řekl lučištník nejvyššímu z lidí. 

,,Taky že ne. Musíme se jich zbavit!” Odpověděl nejvyšší bojovník ‘Kár’. ,,Josi nastartuj si krystal, zbavíme se těch zrůd!” 

Přikázal Kár nejmenšímu muži s krystalem na krku. 

,,Voje, ty odveď jejich pozornost. Ale hlavně se nenech zabít.” Pokračoval Kár. Tentokrát mluvil na posledního bezbranného z lidí. 

Bezbranný Voj se zastavil. Nejvyšší obr se rozmáchl masivní sekerou až sklouzl kousek z kopce. Sekera probořila zem metr za Vojem a přibližovala se nebezpečně rychle. Voj udělal salto vzad a sekera mu prolétla těsně pod hlavou. Dopadl elegantně do kleku. Půl tunová sekera obra převážila dozadu.  

Na to Jos čekal. Z jeho krystalu vylétl zelený proud energie přímo do smaragdu na prstenu. Nad dlaní s prstenem se vytvořila malá koule tvořená z čistě zelené energie. Jos natáhl ruku směrem ke vstávajícímu, k němu zády otočenému obrovi a z koule energie vylétl energetický provaz který prolétl mezi obrovýma nohama, a obtočil se kolem obrovy hlavy. Jos rukou cukl a provaz se silným škubnutím přitáhl obrovu hlavu směrem k Josovi. Obrova hlava prolétla mezi jeho nohama a obr se celý překroutil. Když sedmimetrové tělo dopadlo na zem, celá se otřásla. Kár se rozběhl s vytaseným loveckým nožem. Skočil s nožem namířeným na obrovo srdce. Byl půl metru od obrovy smrti když ho obří letící sekera trefila držadlem do břicha a odpálila stranou. 

Masivní zbraň sundala jeden strom a pak tupě padla na zem. Druhý obr, jež stále stál na nohou oběhl svého velitele. Cestou praštil nic netušícího, vstávajícího Voja pěstí přímo do obličeje. Voj odletěl pět metrů a zastavil se o masivní strom. Jos nechal zmizet energetický provaz a rozsvítil energetickou kouli. Obr skočil a napřáhl pěst aby mohl svou silnou paží sejmout posledního z lidí. Jos natáhl obě ruce před sebe. Z energetické koule vystřelil štít ze zelené energie, užší než list lípy, ale silný jako čistá ocel. 

Obr narazil pěstí do štítu. Pěst se o štít zastavila ale zbytek těla letěl vzduchem dál. Obr narazil do štítu i obličejem a hrudí a to už padal na zem. 

Než však Jos nechal zmizet štít, obr se vzpamatoval a chytil ho kolem pasu. Mrštil s ním vší silou o strom. Josova energetická koule zhasla. 

Obr zasadil první úder do obličeje. Josův prsten zhasl. Obr zasadil druhý, o něco silnější úder do obličeje. 

Josův krystal začal zhasínat. Obr byl připraven zasadit poslední úder. Natáhl ruku a... Josův obličeji potřísnila krev. Kár dopadl s masivní sekerou v ruce vedle ležícího Jose, a za ním letěla hlava obra. 

Voj, který už se zvedl ze země, pomohl Josovi na nohy. Kár zahodil sekeru a pomohl Vojovi Jose podepřít. Jos nemohl pořádně chodit, což se dalo předpokládat po tom kolik ran od obra dostal. Vlastně mohl být rád že vůbec žije. 

,,Co s tímhle?” Zeptal se Voj a ukázal na ležícího obra který velel útoku.  

,,Je po něm!” Odvětil Kár Jistě. 

,,To nevíme!” Ohradil se Voj. 

,,Tak ho ohledej!” Pokračoval Kár a chytl Jose pevněji. Voj ho naopak pustil a vydal se k obrovu tělu. 

,,Máš pravdu je mrtvý!” Řekl Voj po ohledání těla. 

,,Tak vidíš, pojď už.” Dořekl Kár a vydal se dolů z kopce směrem k visutému mostu který spojoval lesy, ve kterých teď byli, s Lidskou osadou na druhé straně trhliny která tyto dvě území oddělovala. Voj se rozběhl za ním. 

Když už lidské hlasy utichly, obr se opět nadechl, vstal, hodil si sekeru přes rameno a vydal se směrem k Obří skále.    

Část 2 

Obří až monumentální hradba postavená z kůlů nejvyšších stromů z okolí. Dvaceti metrové stěny byly velikány i pro obry. Lidská osada byla z půlky chráněna nesmírně vysokými skalními stěnami, které plynně navazovaly na trhlinu za kterou se nacházel les, a z druhé poloviny hradbami z kmenů tyčících se do půlky skalní stěny. Vprostřed se nacházela obří, tesanými obrazy zdobená, vrata.  

Když Kár s Vojem a Josem přistoupili k této mohutné bráně, ozval se rachot a brána se začala otevírat. Než stihli vejít už k nim běžel zdravotník.  

,,Odveď ho prosím do ošetřovny a dej na něj pozor!” Řekl Kár zdravotníkovi a posouval Jose aby se mohl opřít o zdravotníka. 

,,Ne!” Odvětil rázně Jos. 

,,Jak ne?” Zeptal se zmateně Voj. 

,,Jdu ze Mágem s vámi! Byli jsme tam spolu.” Koukal na ně Jos se sebevědomým výrazem. 

,,Jsi zraněný.” Nenechal se odbýt Kár. 

,,To chvíli zvládnu!” Přesvědčoval ho Jos. 

,,Zmlátil tě obr, můžeš být rád že jsi vůbec na živu!” Mluvil už trochu tišeji Kár. 

,,Vážně to zvládneš?” Zeptal se ho Voj. 

,,Ano.” Odpověděl Jos. 

,,Tak pojď.” Ukončil rozhovor Voj a podepřel Jose čímž ho přebral od Kára. Rozešli se ke křemenné věži v centru osady, a Kár na ně jen nevěřícně zíral. 

,,To je normální vzpoura.” Řekl Kár s mírným úsměvem na obličeji a rozběhl se za nimi aby je dohnal. Osada vypadala místy jednolitě. Všechny domy byly postaveny stejným stylem. Kamenné zdi byly podepřeny dřevěnými nosnýmy sloupy na rozích domů. Střechy ze dřeva, pokryté slámou kvůli dešti. 

Tři bojovníci šli po suché, žluté, travnaté cestě na níž byly rozesety malé kameny. Kolem na sebe byly nalepeno spousta domů. Sem tam obchod s ovocem, sem tam řeznictví, támhle kostel a támhle kovárna. Každý dům jiný ale přitom tak stejné. 

Každý kdo se však podíval do samého středu města, strnul úžasem. Vysoká křemenitá věž bez oken, tyčící se desítky metrů nad osadou, budila tolik autority že proti ní hradby vypadaly jako malé bezvýznamné nic. 

Tři bojovníci šli jistě, klikatými uličkami které budily dojem labyrintu. Oni však znali každou skulinku osady. Během několika desítek minut dorazili nejkratší cestou do samotného centra osady. Kolem věže bylo do kruhu postaveno spousta vysokých  budov (pokud se tomu ve srovnání s věží dá takto říkat) z nichž třetina byly kostely a další čtvrtina hospody. 

Bojovníci šli rovnou čarou, přes menší davy lidí, přímo ke vstupní bráně do věže. 

Na, teď už vydlážděné cestě šel slyšet každý krok který kdo udělal. 

Na velikost osady bylo množství lidí ve středu města i celkově ve městě velmi malý. Lidé totiž není ani zdaleka nejrozšířenější živočišný druh na světě, a v tomto teritoriu se jich nevyskytovalo o nic víc než co byli v této osadě. 

Konečně se dostali až k bráně. Stráže je okamžitě zastavili a zeptali se na jména. 

,,Kár syn Salorův.” 

,,Voj syn Tygarův.” 

,,Jos syn Ra-Vonův.” 

Strážní pootevřeli dveře. S dveří se vyhoupla malá kulatá hlava jakéhosi lidsky vypadajícího stvoření s malými křídly. Strážní jí zašeptali jejich jména a poslali to zpět za dveře. 

Nastala chvíle ticha. Tedy spíš pomyslného, protože kolem bylo několik hloučků lidí, kteří dělali rachot. Voj se rozhlížel okolo. Kár se zahleděl na strážné i když je vídal každý den. Měli stříbrnou zbroj se stříbrnou vlčí maskou, která jim skrývala obličej kvůli zachování identity. Každý z nich svíral pro stráže typický, stříbrný trojzubec.  

,,Mám zavolat lékaře?” Prolomil ticho jeden ze strážných. 

,,To už tady bylo. Ne díky, zvládnu to.” Odvětil suše Jos. 

Konečně se otevřely dubové dveře a věc jež před chvílí vyslechla jejich jména pronesla: ,,Mág vás přijme!” A chytila Voja za jeho volnou ruku. 

Bojovníci vešli do věže. Velká kulatá místnost vypadala zevnitř větší než zvenku. Malá okřídlená věc ukázala na točité křišťálové schodiště, tyčící se nad nimi až do vrcholku věže.  

,,Tudy prosím.” Pronesla a vydala se směrem ke schodišti. Jos naprázdno polkl. Kár s Vojem se na sebe vyděšeně podívali.    

Okřídlený mužík se ještě otočil a pokynul jim rukou. Všichni tři se ve stejnou chvíli rozešli směrem ke schodišti. Okřídlený mužík už na ně čekal na prvním schodu. Kár vystoupal na první schod. Už šel na druhý když ho mužík zastavil malou rukou. Došli je Voj a Jos a společně vystoupali na první schod.  

Všichni sebou trhli když se najednou schody rozjely nahoru. Ze shora vždy slétl schod a nahradil schod který byl před chvílí první. Překvapené výrazy všech přítomných, tichého mužíčka rozesmálo. Další nepříjemné ticho. 

,,Proč je ta věž tak strašně vysoká?” Promluvil konečně Voj. 

,,Kvůli temnotě!” Odpověděl Jos. 

,,Myslíš že je nahoře menší tma než dole?” Řekl pobaveně Voj. 

,,Ne tahle temnota. V jedné historické knize jsem četl o vzniku teritoria Lokus. Pět ras využívajících kouzelné krystaly, spolu uzavřely dohodu Lokuse Paxe-Vita, pojmenovanou po neznámém čaroději čarodějů. Tuto dohodu schválili skřeti, draci, lidé, obři a neznámý druh temnoty. Každý z těchto ras měl svého vládce který byl osudem vyvolen, jen temnota byla jen jedna a nenahraditelná. Později začala dychtit po moci a porušila Locusovu dohodu. Tím se proti ní postavili všichni vládci čarodějové, dodržující dohodu. Při této válce byla vystavěna tato věž, kterou udělali dost velkou na to, aby se sem temnota nedostala.” Když Jos převyprávěl tuto historku, všichni na něj užasle koukali. 

,,Jsi velmi vzdělaný čaroděj!” Řekl mužík užasle. ,,Dej pozor, aby si tě po smrti nevybral!” Pokračoval. 

,,Co? Kdo?” Ptal se Jos zmateně. 

,,To je jedno! Co se stalo s temnotou?” Zeptal se nedočkavě Voj. 

,,Vládci čarodějové ho porazili a zabili.” Dořekl historku Jos. 

,,I mistr tesař se někdy utne.” Pronesl mužík. 

,,Jak to myslíš?” Zeptal se Voj. 

,,Když rozsvítíš svíci, tma nezmizí! Jen se uchýlí do nejzazšího rohu.” Odvětil mužík. 

,,Chceš říct že temnota přetrvává v ústraní? Že ji vládci čarodějové neporazili?” Zeptal se Jos ještě zmateněji. 

,,To že ji neporazili jsem neřekl. Jen že není mrtvá!” Dopověděl mužík tajemně a dál už neřekl ani slovo. 

Po chvíli konečně dojeli po schodišti do nejvyšší věže.  

Místnost byla ještě větší než ta dole. Na naleštěné křemenné podlaze, se vše odráželo. Místnost neměla zdi, jen obří křišťálové okna. Po místnosti byly do kruhu rozmístěné křemenné sloupy a na vrcholu každého z nich byla křišťálová koule. Sloupy byly zdobené, každé jinou sochou. Na jednom člověk, na druhém obr, na třetím skřet, na čtvrtém drak a na posledním divná, vyhublá, kostnatá věc podobná mumifikovanému tělu člověka. 

Vprostřed místnosti byl křišťálový trůn, kolem kterého byly rozmístěny sloupy, na kterém seděl Mág a pozoroval trojici bojovníků. 

Mužík už odešel zpět dolů, takže tam byli s Mágem sami. 

,,Nuže...” Mágův zvučný hlas se v ozvěně rozezněl místností. 

,,...S čím za mnou předcházíte, Káre, Voji a Josi?” 

,,Byli jsme vysláni na lov, a v lese na nás zaútočili tři z vojáků obřích řad!” Odpověděl Kár, sebejistým hlasem vůdce. 

,,To je obvinění obrů z porušení dohody Lokuse  Paxe-Vita. Velmi vážné obvinění! Máte důkaz?” Mág se tvářil vlídně, protože tyto tři dobře znal a věřil jim. Z jeho hlasu však vyplývala vážnost situace. 

,,Snad budou stačit jizvy mého přítele.” Odvětil Kár a ukázal na Jose. 

,,Necháš se vyšetřit a pošleš lékaře který tě vyšetří za mnou.” Vysvětlil Mág Josovi. Jos jen tiše přikývl. 

,,A co se týče vás...” Začal Mág. ,,Vy přijdete hned po lékaři. Dostanete další instrukce, jak postupovat!” Dokončil větu Mág. 

Kár, Voj i Jos se (přes značné úsilí) před Mágem uklonili, otočili se a vydali se zpět ke schodům. 

Část 3 

Obří skála se tyčila nad malinkým obrem. Monumentální skály rozpínající se nad krajinou. Desítky, skoro stovky metrů nad zemí. A uprostřed té nejvyšší byl kolosální vstup do jeskyně. Obr vešel dovnitř. Ta nádhera. 

Teď už vážně stovky metrů dlouhá a desítky metrů vysoká a široká chodba, měla na svých stěnách vytesané všemožné sochy, mezi nimiž se rozkládaly stovky vchodů, jak u země, tak desítky metrů nad zemí, jež vedly do malých pokojů kde bydleli jednotliví obři. Na každé straně, co třicet metrů byl postaven obří, kamenný, nosný sloup. A až na samém konci chodby se vprostřed tyčil gigantický, obsidiánový sloup který však nebyl sloupem, jak vypadal. Sloup byl dutý a sloužil jako temné sídlo vládce čaroděje obrů. 

Hala byla plná obrů. Všude samé zbraně, zbroj a sem tam skříň na krystaly. Obr si to namířil přímo k sídlu vládce čaroděje Krále. Vždy když prošel kolem hloučku obrů, všichni ztichli a upřeli na něj zrak. Jeho postava, velikost a celkové postavení v této osadě bylo více než autority hodné. Jeho krok byl jistý a tvrdý, sršela z něj disciplína.  

Po chvíli se dostal až k sídlu Krále. 

,,Generále...náš vládce čaroděj... no... nemůže...počkejte...nemůže vás přijmout.” Vykoktával ze sebe malý a hubený obr, navlečený v, na něj zbytečně těžké, zbroji strážného. 

Obr ho ignoroval. Lehce ho odstrčil a rozrazil devíti metrovou, obsidianovou bránu jako nic. Vešel do temné místnosti a brána se za ním z prásknutím zavřela. Obr vyběhl černé schody. 

Ocitnul se v temné místnosti bez oken. Strop zdobený krystalovitými, černými krápníky. A uprostřed místnosti seděl vládce čaroděj Král. 

,,Co tě sem přivádí, generále Gorre?” Zaduněl místností Králův hrubý hlas. 

Osmi metrový obr shrbeně seděl na černém trůnu. Bledý vrásčitý obličej měl holý a rudé oči upíraly pohled na Gorra, jako na kus masa. Černé brnění měl zdobené tmavými rubíny. Na jedné ruce měl prsten s obsidiánovým kamenem a na druhé s rubínovým. Na jeho mohutném, leč starém krku se houpal černo černý krystal. 

,,Jak, je možné že tři, neozbrojení lidští skrčci, byli schopni během chvíle zavraždit dva z mých nejlepších mužů?” Rozkřikl se zuřivě Gorr přes celou místnost. 

,,Na to samé se mohu zeptat já tebe příteli.” Odvětil klidným hlasem Král. 

,,Příteli? Říkáš příteli, ale zjevně myslíš něco jiného. Proč jsi nás poslal zabít ty tři lidi?!? Řekni mi co chystáš králi, nebo věz že válku projedeš!” Ječel zuřivě, zvídavě a zároveň výhružně Gorr. 

,,Gorre, být tebou se uklidním protože by tvé vojsko mohlo přít i o třetího, skvěle vycvičeného muže!” Začal klidně vyhrožovat i Král a předklonil se aby byl ke Gorrovi blíž. ,,Měl jsi zabít ty co mají lidem válku vyhrát! Očividně jsi však úplně k ničemu i se svými vojáky!” Dořekl Král a sedl si zpět do své původní polohy. 

,,Sbohem, měl bys připravit vojáky!” Dořekl Král s mírným úsměvem na rtech. Gorr se otočil a pomalu odešel. 

Král zavřel oči. Zhluboka se nadechl, vydechl. Po otevření očí, obě bulvy temně zářily. Král se opřel o svou tlustou bukovou hůl a vstal. Udeřil holí silně do země. Z krystalu vystřelil proud energie do obou prstenů a z nich do hole. Král zdvihl ruce s holí nad hlavu. 

,,Vysvětli vládcům všech říší obrů, že se zbrojí do války! Potřebujeme vaši pomoc!” Nad holí se objevila velká, černá koule energie. Král znovu udeřil holí do země. Energetická koule vyletěla skrz strop do vzduchu. 

Král vyčerpaně spadl na trůn a jeho hůl se od něj odkutálela. 

Část 4 

Dveře se otevřely a vyšel lékař jež před chvílí vyšetřoval Jose. ,,Očekává vás!” Pronesl k Vojovi a Károvi. Přikývli a vešli do věže. Venku už byla tma ale nedokázala se vyrovnat tmě jež zavládla v místnosti po tom co se za nimi zavřely dveře. 

Po místnosti se začaly samy rozsvěcovat svíčky. Kár s Vojem viděli spodní část věže poprvé odkrytou zpoza tmy. Obří stůl vyplňující polovinu velké místnosti, tvořil bariéru mezi chodbičkou vedoucí ke schodišti nahoru a něčím, připomínající kancelář věci, jež je předtím vedla k Mágovi. V této části u stolu poletovala malá židlička bez nohou na které seděla a přemýšlela ta malá potvůrka. Na stole měla položeno osm vysokých kup pergamenu a několik alchymistických, čarovných a přírodě naučných knih. 

Věc otevřela oči a vstala ze židle. Rozlétla se směrem k bojovníkům. 

,,Následujte mě!” Pronesla a letěla směrem ke schodišti. Bojovníci k ní došli a postavili se na první schod. I přes to že to čekali sebou při rozpohybování schodiště oba trhli. Opět ticho. 

,,Cože jsi vlastně zač?” Prolomil ticho Kár a upřel pohled na věc. 

Věc pohled opětovala. Voj s Kárem zírali na věc s očekáváním odpovědi. Věc si s odpovědí dávala na čas. Najednou promluvila: 

 ,,Mé jméno je Servus Veneficus. Byl jsem vytvořen druhým Mágem a mám pomáhat každému Mágovi jehož se dožiju.”   

Zněl mile a oddaně svému pánu.