Masopust

 

Už pomalinku končí sněhy.

Lesy, pole plné něhy.

Jaro blízko, blizoučko.

Ve dni času kraťoučko.

 

Probouzí se stromy, keře.

Slunko už klepá na dveře.

Když pohlédneš z okenic

z neštěstí již není nic.

 

Toť tyto časy na dědině

a rodina je při rodině.

Když této slávy pravý růst,

tu přichází tam masopust.

 

Smíchu mnoho zní tam zvenčí.

Zvěř, však tělo člověčí,

jeden větší druhý menší,

po ulici skotačí.

 

Tu je medvěd, tam zas kozel.

Muž vyšší než kdokoli.

Ježibaby, taky čerti

kráčí mezi topoly.

 

Mladá dívka zlehýnka,

Pohlédla ven z okýnka.

Hledí z toho okénka

krásná je jak poměnka.

 

,,Matičko, ach matičko

vysoko již sluníčko.

Průvod už dovádí po vsi,

nic, než s nimi jíti, nechci.

 

Převáži si k čelu šátek,

ten z červenobílých látek,

krásné krojované šaty,

a na krk řetízek zlatý.

 

Vždyť už vlastně konec zimy,

nechte mne jen jíti s nimi.

Bude pro vás utěšením,

budu doma před setměním.”

 

Poslechla si matka dceru,

nechtěla ji pustit věru.

Dcera matku prosila,

až nakonec svolila.

 

Oblékla dívka šáteček

a vyběhla na dvoreček.

A řetízek oblékajíc,

už za průvodem prchajíc.

 

Bavila se dne celého,

až do večera pravého.

Pojem o čase ztratila.

Tak strašlivě se bavila.

 

Tu měsíc již šel na nebe.

,,Ach dcero, myslím na tebe.”

Už noční ptáci vzlétali.

Matčiny oči plakaly.

 

Tu temné stíny plížící.

Matka u kříže klečící.

A obrací se na Pána.

Toť již jediná záchrana.

 

,,Ach Pane můj, chraň mou dceru.

Není na ni spoleh věru.

Chraň ji prosím silou svou

A chraň ji před silou zlou.

 

V pravou půlnoc, v tento den

nikdo nevychází ven.

Čeká ji tam jenom skon.

Vyráží Divoký Hon.

 

Temné síly táhnou z pekel.

Na svět smí se ukázat.

Tvá ruka je dnes moc slabá,

nemůže jim rozkázat.

 

Lidé, jež již nejsou lidmi 

zvěř, však tělo člověčí,

ježibaby, tak čerti,

do pekla ji odvlečí.

 

Dcera zatím na pahorku

náhle a bez důvodu

spatří muže za balvanem.

Chlapík s maskou z průvodu.

 

Maska čerta hezky padne,

jakby pravá měla být.

On na ni ve spěchu mávne,

že má rychle za ním jít.

 

Dívka už už by šla za ním,

tu ji něco zastaví.

Divný pocit z toho muže

najednou se dostaví.

 

,,Už je tma, už musím domů.

Matička bude strach mít.”

Čert na ni zas rychle mávne,

že má rychle za ním jít.

 

Dívka už už by šla za ním,

tu zas strne na místě.

,,Proč mě to za ním tak táhne?”

Ptá se sebe nejistě.

 

,,Musím domů za maminkou,

strachy bude bez sebe!”

Tu uslyší čerta říkat:

,,Neodejdu bez tebe.”

 

Čert na ni zas rychle mávne,

ať už za ním ihned jde!

Dívka už už by šla za ním,

tu ji cosi odtrhne.

 

,,Uteč!” Slyší šepot v uchu.

,,Uteč! Neohlížej se!”

Kvapem se dívka otočí

a už domů nese se.

 

,,Dlouhá cesta ke mě domů,

nemohu jít dědinou.

Jinou cestou půjdu domů.

Půjdu lesní mýtinou.”

 

Měsíc ztrácí svoji sílu,

potemňují nebesa.

A dívka, již pouze krokem,

vchází klidně do lesa.

 

Kráčí dívka mýtinou,

domů za svou rodinou.

Z mýtiny pohledem uhne.

Tu najednou strachy ztuhne.

 

Strachy bez sebe věru je,

neb z lesa ji něco sleduje.

Ve stínu vysoká postava,

pro oči jako otrava.

 

Krčí se, hnáty zlámané

a odtrhnout pohled, ne a né.

Černá tvář, dvě bílé oči

ani na chvíli se neotočí.

 

Postava hubeného muže.

A pařáty ostré jak nože.

Slintá. A pořád na ni hledí.

Proč? To jen ty oči vědí.

 

,,Kdo jste? A co po mě chcete?

Vy jistě místní nebudete.”

Zavolá dívka do křoví

a čeká až jí odpoví.

 

Postava však dále mlčí.

A ani se neotočí.

Stále na ni pouze hledí.

Proč? To jen ty oči vědí.

 

,,Chcete pomoc? Společnost?

Mlčení již bylo dost.”

Volá dívka do křoví

a čeká až odpoví.

 

Postava však stále mlčí.

Už jí z tlamy zuby trčí.

A dále na ni jen hledí.

Proč? To jen ty oči vědí.

 

,,Promluvte už! Mám z vás strach!

Vypadáte jako vrah!”

Volá dívka do křoví

a čeká až odpoví.

 

Postava tu náhle vstává.

Kosti její praskajíc

pomalu na dívku mává

z toho křoví sápajíc.

 

Pomalu se za ní táhne.

Dívce v žilách tuhne krev.

Toto člověk jistě není.

To je nekřesťanský zjev.

 

Strachem celá omámená,

co teď dělat tucha nemá.

Zjev se k dívce pořád blíží.

Děs a strach jí srdce tíží.

 

,,Nech mě být, ach ty zlý duchu.”

Tu zase ten šepot v uchu.

,,Uteč dítě. Uteč! Hned!

A neotáčej se zpět!”

 

Již už není omámena,

bere nohy na ramena.

Utíká tou mýtinou

zpět za svojí rodinou.

 

Čím dýl běží po lese,

tím víc děvče třese se.

Dívá se a mezi stromy

všude vidí temné tvory.

 

Ježibaba bez očí.

Kozel, tělo člověčí.

Muž, kterému chybí tvář.

Hořící čert, malý žhář.

 

Pařáty k ní natahují.

Látky z šatů odtrhují.

Šátek z hlavy stahují.

Střevíc z nohy vyzují.

 

Už už dívka venku z lesa,

tu najednou k zemi klesá.

Kozel v ruce mezi drápy

drží jí řetízek zlatý.

 

Dívka dýchat nemůže.

Jen bůh jí teď pomůže.

Tu vítr se náhle vzdmul,

řetízek se roztrhnul.

 

Dívka vstává zuby nehty,

,,Já s vámi do pekla nechci!”

Běží z lesa. Žádný ohled.

Světnici již má na dohled.

 

Už je na své ulici.

Mladá dívka běžící.

Ještě neběžela takhle.

,,Už jsem doma!” Pak však náhle…

 

Očím vlastním nevěří.

Pohnout se jí nedaří.

,,Je to vážně…? Je to on?”

Přichází Divoký Hon!

 

Masopustní průvod, ale

žádné masky a tak dále!

Všechno je to skutečnost!

Přechází kamenný most!

 

Už se blíží! Už jsou tady!

Dívka už si neví rady!

Už ji drží, dívky žel!

Už ji táhnou do pekel!

 

Matka hledí ze světnice.

Od slz má smočené líce.

Hledí jak ty zjevy, věru

do pekel jí táhnou dceru.

 

Pohřeb malý dívka měla.

Matka na něj nepřijela.

Tu další léto uběhlo.

Už nevzpomněli na to zlo.

 

Další zima, větry vají.

Než naděje se, sněhy tají.

A zase slyšíš z něčích úst,

že přichází tam masopust.

 

Matky lidem líto je,

sestra navštívit ji jde.

Srdce její utěšit,

a trochu ji potěšit.

 

Přichází ke světnici.

Klepe na okenici.

Otevírá světnici.

Matka v křesle sedící.

 

Neklizený příbytek.

Rozházený nábytek.

Sestra matky zděšená.

Matka v křesle. Šílená.