Domovní duch
Ve světnici má být klid.
Uklizená musí být.
Všude čisto, žádný prach,
pak není třeba mít strach.
Pokud není v domě ruch,
zabydlí se dobrý duch.
Domovoj mu říkají.
Ti se o dům starají.
Kdyby však snad rodina
nectila Hospodina.
Rvala se, či hádala,
z domu by ho vyhnala.
Byla taková rodina,
znala ji celá dědina.
Otec jeden zlotřilec
no a navíc opilec.
Matka byla líná kůže,
co spí kdykoli, kdy může.
Děti skrývají své city
ze strachu, že budou bity.
Tam Domovoj nebydlil
a nebyl, kdo by poklidil.
Tak v nepořádku, ve špíně
žili si v této rodině.
Tu jednoho dne brzy z rána,
když kohout zrovna kokrhal
a z kostela zní první rána
to otec z lože zrovna vstal.
Dveře prudce otvírá.
Oči prsty protírá.
Po kuchyni rozhlíží se.
Vidí zázrak. Nemýlí se!
Prach a špína, co tam byla
dočista se vypařila.
Rozházený nábytek
byl na svojem místě zpět.
,,Matko vstávej! Tos ty byla?
To tys tady poklidila?”
Matka líně z lůžka hledí.
Tyto oči nic nevědí.
A tak otec zběsile
hop šup z noční košile.
Zběsile se oblíká
a ke krbu pospíchá.
,,Vstávat děti! Uličníčci.
To vy tady po nocích
uklízíte ve světnici
sami a bez pomoci?”
Děti rychle z podlahy
vyskakují na nohy.
Vystrašeně na něj hledí.
O čem mluví však nevědí.
,,Pokud jste to vy nebyli,
pokud jste neuklidili,
pak jediná možnost je.
Máme zpět Domovoje!”
Ve světnici náhle dosti
bylo té pravé radosti.
Žádné hádky, žádné bití.
Matka otce k tanci chytí.
Radosti tam bylo mnoho,
nevydržela však dlouho.
Jen co večer blíží se,
v domě zase křičí se.
Rodiče zas vedou hádku,
děti v rohu plačící.
Po dědině rozléhá se
ta rodina křičící.
Další ráno, s kokrháním,
otec vstává z postele.
Do kuchyně kvapně spěchá
s úsměvem. Tak vesele.
Rychle otevírá dveře.
Úsměv stuhne na tváři.
Náhle zlost a taky údiv
jeho výraz přetváří.
Řev probudí všechny v domě.
,,Tohle jest odměna pro mně?!?”
Křičí hned po rodině:
,,Všichni hned do kuchyně!”
Všichni do kuchyně běží,
unaveni, jenom s těží.
Náhle vidí zděšeně,
co tam za pohroma je.
,,Tohleto jsme dostali,
že jste se tak hádali!
Že jste tolik křičeli!
Aň chvíli nemlčeli!
Stoly, židle na podlaze!
Talíře jsou rozbité!
Za to zaplatíte blaze!
No však vy uvidíte!”
Ječí otec na rodinu.
Hází na ně všechnu vinu.
Když přestane po nich řvát,
tak jdou všichni posnídat.
Otec ještě rudý vzteky
krajíc chleba ukrojí.
Hodí na něj bílý tvaroh
a už spokojeně jí.
Otec náhle padne k zemi.
Dýchat, mluvit nemůže!
Modrají mu rudé tváře.
Kdo mu teďka pomůže?
Kvičí, neví co si počít,
postavit se pokusí.
Znovu padne na podlahu.
Pak se zcela udusí.
Přijdou muži s nosítkami,
aji lékař obecní.
Lékař zjistí důvod smrti,
rodině jej zobecní:
,,Váš muž a váš otec děti
zřejmě snědl prudký jed.
Vyhoďte ten chléb co jedl!
A ten tvaroh jakbysmet.”
Kdo to jenom mohl být?
Kdo by takto se chtěl mstít.
Matka k dětem otočí se
a hned na ně křičí přísně:
,,To jistě vy, darmožrouti!
Pomsta za to, že vás bil!
Vy jste ho neměli rádi,
jen proto, že občas pil!
Takto zabít svého otce.
Styďte se vy hříšníci!
Vy už ani jedním okem
nespatříte světnici!
Na dvoře vy spát budete!
Támhle venku! Na mrazu!
Nezkoušejte vejít dovnitř,
neb přijdete k úrazu!
Tu k večeru se zas chýlí.
Na dvoře všude sníh bílý.
Dítka venku promrzlé.
Matka jde do postele.
Noc už chladná přichází.
Matka klidně v lůžku spí.
Tu však zcela náhle ji
silná bolest probouzí.
Pomalu otvírá oči.
Hlava se jí náhle točí.
Přímo na ní, její hrudi,
sedí to, co ji tak budí.
Byl to duch, byl ale zlý.
Pomstou všudy prolezlý.
Co to za hrůzného tvora?
Říká se jí Kikimora.
Kikimora svým pařátem
po krku se matce sápe.
Matka snaží bránit se,
pohnout se však nemůže.
Krev jí z krku prudce srší.
Duch jí pevně ruce drží.
Rychle mnoho krve ztrácí,
až nakonec vykrvácí.
Kikimora, spokojená.
Ani se nezadýchá.
Ke dveřím již namířená
pro dětičky pospíchá.
Ven, do zimy, vychází.
Pak chalupu obchází.
Míří hned za dětičkami.
Ve sněhu tam leží samy.
Dvě tělíčka v malé brázdě.
Kikimora přišla pozdě.
Pro svoje rodiče zlé
ležely tam umrzlé.