Temno v lese

 

Venku krásný teplý den,

mladí chlapci chodí ven.

U potoka vyvádějí.

Srdce dívek získat chtějí.

 

Dívky u potoka zase,

chtějí najít k sobě chlapce.

Láska bují tam k večeru.

Mladé lásky krása věru.

 

Všechny dívky chlapce mají,

jen jedny oči plakají.

Oči tiché dívenky.

Sedlákovy dcerunky.

 

Má jednoho chlapce ráda,

on však chodí za jinou.

Chodí ji brát na procházky

malou lesní mýtinou.

 

Ona zatím doma sedí

a z okénka na ně hledí.

Přestat plakat ne a né.

Srdce žalem zlomené.

 

Jednou večer, z okenice,

hledí zas ven ze světnice.

Hledí, cítí se jak cizí.

A oni zas v lese mizí.

 

,,Nesmím ho s ní nechat jít.

On mi nesmí odejít.

Tak to přeci nesmí být.

Nemohu já bez něj žít.”

 

Dívka myslí neklesá,

Míří za ním do lesa.

Běží, spěchá mýtinou,

za svou láskou jedinou.

 

Už ho vidí na obzoru.

Nohy blíží se jí k vzdoru.

Už je u něj blíž a blíž.

Nohy slabé naobtíž.

 

Už je dívka skoro u něj.

Je však příliš znavena.

Bez sil, zcela vyčerpána

dopadá na kolena.

 

Chlapec otáčí se na ni.

,,Co to děláš nemehlo?”

Děvče na něj chvíli hledí.

Studu se tak nevyhlo.

 

Nehodlá to ale vzdát,

tak se těžce snaží vstát.

,,Miluji tě. Miluji!

Jen tebe potřebuji!”

 

Hoch se náhle dá do smíchu.

Neskrývá svou velkou pýchu.

,,Ty a já? Tos uhodla.

Já a mužem nemehla?”

 

Muž se pořád více směje

a pomalu odchází.

Dívka hned na nohy vstane

a rychle jej zarazí.

 

Když tak ale učiní,

kabátek mu ušpiní.

Smočila si ruce v blátě

a teď bylo na kabátě.

 

Hoch ji hnedka něco poví:

,,Ten kabát byl čistý, nový.

A teď, kvůli nemehla,

mám ho celý od bahna!

 

Kliď se odsud ty špindíro,

než na tebe vezmu bič!

Dej, než napočítám do tří,

ať se odtud klidíš pryč!”

 

Dívka ještě smutně zkouší

bláto z něho utříti.

Špínu zase jen rozetře.

Muž se na ni vyřítí.

 

,,Proklínám tě, ty nemehlo!

Proklínám tě, slyšíš mě?

Ať tento les neopustíš.

Ať se ztratíš do země!”

 

Dívka mladá, nešťastná

neví co teď dělat má.

Strašlivě se rozpláče

a pak kamsi uteče.

 

Běží dívka cestou v lese.

Tíhu žalu neunese.

A tak běží pořád dále

no a při tom pláče stále.

 

Dívka pořád dále běží

dýchá se jí už jen stěží.

Cesta stále pokračuje.

Něco špatného se děje.

 

Stojí, na kolena klesá.

Náhle je uprostřed lesa.

,,Co to vidím? Co to je?”

Na hlas dívka běduje.

 

,,Co je tohle vlastně za les?

Co se nyní uděje?”

Překročila bludný pařez!

Kletba hocha funguje!

 

Dívka neví kudy kam.

Směr domova není znám.

Sama zabloudila v lese.

Na nohách se neunese.

 

Děvče se již obávalo,

neb už nebe zatmívalo.

Měsíček už stoupal vzhůru.

Nesl dívce noční můru.

 

Slunko v dáli zmizelo!

Dočista se setmělo!

Dívka, při svém hledání

náhle slyší volání.

 

,,Zdá se mi to? Je to sen?

Nebo snad už blouzním jen?”

Poslouchá hlas ještě chvíli.

,,Je to tak. To je můj milý!

 

Tak přeci jen jeho jsem.”

Běží rychle za hlasem.

Najednou již plná sil

již ji ten běh nedusil.

 

,,Ach má lásko. Moje nebe.

Mám své srdce jen pro tebe.”

Slyší dívka jeho hlas.

Teď už běží jako ďas.

 

,,Moje láska jsi jen ty.

Pojď už ke mě. Chybíš mi.”

Ozývá se zas a zas

od dívky milého hlas.

 

,,Srdce moje, vylez ven.

Toužím už po tobě jen.”

Znovu volá její milý.

,,Již jsem u tebe za chvíli.”

 

Odpovídá dívka hochu.

Nohy se jí boří v mechu.

Unavená vůbec není,

tu se náhle ten hlas mění.

 

Stále hlas, už však ne něčí.

Už to nebyl hlas člověčí.

Jakoby mluvilo zvíře.

Jako stvůra. Toť k nevíře.

 

,,Pojď za mnou má milovaná.

Tys můj poklad vesnický.”

Ozývá se zase z lesa

hlas dočista nelidský.

 

Z hlasu náhle tuhne krev.

Je jak od zvířete zpěv.

Dívka z běhu do kroku

a z kroku pak do šoku.

 

Stojí, neví co si myslit.

Asi to aň nechce zjistit.

Při tom krátkém čekání

z hlasu náhle…hejkání!

 

Ona rychle otočí se.

Kvapem k bohu pomodlí se.

Vydá jeden tichý vzlyk

a tu z lesa zas ten ryk!

 

Dívce ruka již se třese,

vprostřed noci, sama v lese.

Děsivý zvuk ji ochromí,

kroky v dálce mezi stromy!

 

Sotva se jen vzpamatuje

řev ji zase ochromuje.

Když ty křiky slyší v dáli

její smysly zcela šálí.

 

Zaryjí se do kůže.

Vůbec myslet nemůže.

A tak, zcela nejistě,

jen tam stojí, na místě.

 

Kroky se však stálé blíží.

Chvíle poslední jí stíží.

Utekla by. Jak, však neví.

Složité se jí vše jeví.

 

Zase další hejkání,

drápem na strom klepání,

tvor si kráčí po lese,

tu už z křoví line se.

 

Postava dost vysoká

a ramena široká.

Kůže z kapradin a mechu.

Slyšet lze jen zvuky dechu.

 

Oči bílé, zářící,

na dívenku hledící.

Tlamu, jak ty od draků,

plnou ostrých tesáků.

 

Hladově se na ni dívá,

tak, jak to u šelem bývá.

Čím byl blíž, tím více hejkal.

Proč? Protože to byl Hejkal.

 

Hejkal se k ní nakloní.

Pomalu k ní přívoní.

Náhle, hlasem milého,

promluví tlama jeho.

 

,,Ach má milá, nevzpírej se,

sklidni se na chvíli.

Jen mě polib, moje lásko,

jsem přeci tvůj milý.”

 

Dívka s jeho dohledem

uhýbá mu pohledem.

Hejkal se k ní ještě nahne.

Z úst mu mrtvolný pach táhne.

 

Otevírá svoji tlamu.

Dívka hledí k tesákům.

Pak ta stvůra opatrně

přisává se k jejím rtům.

 

Když se dívka snaží bránit

malá, křehká, jako list,

rychlým trhnutím svou hlavou

utrhl dívce čelist.

 

Dívka celá v agonii

už se bránit nemůže.

Bezvládné jak kusu hadru,

již jí nic nepomůže.

 

Položil si dívku na zem.

Nad sebou již nevládla.

Večeře je připravena

a tak se dá do žrádla.

 

Zbytky těla dalšího dne

našli lovci odpoledne.

Do vesnice dopravili

kusy těla, které zbyly.

 

Dlouho si hlavu lámali,

než mladou dívku poznali.

A když , kdo to je, zjistili,

tak pohřeb jí připravili.

 

,,Škoda dívky. Mladá byla.

Tohle si nezasloužila.”

Děvče se smutečním věncem

promlouvá tam na mládence.

 

Mládenec, ten mlčí chvíli,

byl to, mrtvé dívky milý.

Pak prohlásí bez ostechu:

,,Žádná škoda. Byla k vzteku."